"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Říjen 2018

Přemítání o tom, co bude dál...

11. října 2018 v 14:56 | hyunderella |  jen tak...
Tohle bude zase jedna z mých okecávek, co moc nedává smysl...
Ale ven to musí, protože už mi z toho co? Ano, hrabe... Opět...
Takže...
Měsíc říjen pro mě nezačal zrovna valně. S bolehlavem, absolutní nechutí chodit do práce, finanční krizí a v neposlední řadě hlavně s přepadením. Ano, přepadením. Byla jsem totiž napadena útočníkem, který měl zjevně sexuální motiv. Zaražející není jen samotný útok, ale to, že už se mi to stalo potřetí v mém životě. Naštěstí vše dobře dopadlo, útočník byl zahnán, aniž by mi po fyzické stránce nějak ublížil, ale mým již tak nemocným nervům to zrovna nepřidalo.
To, že trpím jistou existencionální krizí víte všichni, kteří sem chodí nakukovat. Jsem nestabilní osobnost. Jsem blíženec. Jsem nerd, co má rád knížky, anime, dorama, gotic style, korálky. Miluju kafe a čokoládu a kočky. A jsem sama, bydlím u mamky, jelikož jsem v 15 přišla o tátu a nedokázala se z toho nikdy dostat. Tak to je a taková jsem. Nedobrovolně jsem studovala zdravotní školu. Nedokončila vejšku. A poměrně nedobrovolně vykonávám povolání zdravotní sestry. A protože jsem životní masochista, vždy pracuju ve fakt úžasných zařízeních... Interna, onkologie, hospic... A pár skoků úplně mimo. Jako, moje zaměstnání mě na jednu stranu baví. Nejsem úplný debil, ale má empatie je příliš velká a neslučitelná s takovým množstvím negace. A... vyhořela jsem. Přiznejme si to. Navíc trpím jistou formou sociální fóbie a ta se v poslední době taky značně zhoršila. Nemám vůli jít ani nakoupit pečivo do krámku, který je 50m od baráku a jehož majitele znám od mala. Nemám vůli ani vylézt z postele. Nemám vůli číst, nemám vůli jíst, nemám vůli dělat cokoliv. V práci trpím. Doma se válím na gauči a čumim do plamene svíčky. Občas kouknu na telku, občas podrbu kočku, občas i vstanu a jdu si uvařit to kafe...
A tak jsem se jala jít konečně k doktoru. První příčkou je obvoďák, takže jsem začala tam. A jelikož mám skvělou obvodní lékařku, která zná celou rodinou anamnézu, podívala se na mě a řekla naprosto odzbrojující věc: "Vyser se na to. Normálně se na všechno vyser. Dej výpověď, odstěhuj se z města, třeba do Prahy, do Brna, do Hradce. Prostě ser na to. Život je krátkej na to, aby se člověk jenom trápil. Můžu tě poslat k psychologovi, ale ten ti řekne to samý. Můžu ti napsat antidepresiva a můžeš je zobat třeba třikrát denně, ale upřímně, je to na hovno. Zvedni kotvy a běž žít. Potkala tě tragédie a ty ses zbláznila a šla se v tom ještě víc vyválet. Nejseš ty blbá? Prostě se na to vyser."
No co na to máte říct? Bobule jsem dostala, ale ne návykový a jen na sos případy, jako je totální panická ataka, kdy se nemůžete nadechnout a srdce vám buší jako o závod. Jo, to se mi teď totiž stává. Po tom útoku ještě víc. Navíc mě to donutilo přehodnotit svůj již tak dost bídný život. Dala jsem si cíl. A teď přemýšlím nad tím, jak ho dosáhnout. Co bude dál? Hodilo by se mi zbytečných 500 000... No nejsem já skromná? Půl problému by bylo vyřešeno... Hledám novou práci, nový domov, ... Mám jistou představu, ale... Držte mi palce při zdolávání překážek na mé cestě.


zářijové mini čtení

4. října 2018 v 15:55 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!

Dnes to bude krátké. Velmi. V září jsem totiž přečetla jen dvě knihy. Což je neskutečná bída.
Prvním kouskem bylo Prohnilé království od Erin Watt, tedy závěrečný díl ságy o Royalech. Osudy našich hrdinů se uzavírají a nikdo již nemůže ohrozit jejich svrchovanost. Nebudu se rozepisovat o ději, jelikož bych vše vyspoilerovala, ale vše navazuje na předchozí díl a spěje do očekávaného finále. Od autora/autorů Erin Watt budu mít jistě i následujcí tituly, které do konce roku vyjdou. Sice nejsem příliš zaměřena na takovýto druh americké romance, ale četlo se to skvěle. Jsou to knižní jednohubky, u kterých si dobře odpočinete.


No a druhým kusem byl Střet králů od Gergeho R.R. Martina, tedy druhý díl Písně ledu a ohně. Opět se nebudu rozepisovat o ději. Naši hrdinové pokračují dál ve své pouti o nalezení pravdy, pomsty a ovládnutí toho příšerného železného křesla. Martin psát umí a já jeho knihy naprosto žeru. Jakmile jednou přičichnete ke světu Hry o trůny, nepustí vás to. A poměrně dost si vychutnávám rozdíly mezi seriálem a knihou. Tak jak byl první díl víceméně shodný, tady už se v lesčems lišíme. Ne nutně na úkor hlavní linie příběhu, ale já radši ty okecávky v knize. Více to dává smysl. I když seriál zbožňuju. Avšak poslední sezóna se blíží a knihy budou pokračovat dál... Kdo ví, jak to televizní tvůrci pokazí... Za kostýmy, lokace, heraldiku, hudbu... Za tu budu navždy vděčná, stejně jako tomu je u Harryho Pottera nebo Pána prstenů, ale knihy jsou prostě knihy.


Mno, čtecí krize prostě zatím vyhrává. 14 dní čtu jednu kriminálku... 14... To je taková bída. A přitom pan Carol píše dobře a když už se začtu, jde to samo, ale jde o to, že se nějak nedokážu začíst. V hlavě mám takový guláš, že moje jindy naprosto samozřejmá úniková metoda nefunguje. Dala jsem si za cíl přečíst letos knih 100, ale evidentně jich nedám ani 50. Knižní bozi se prostě proti mně spikli. Teď bych třeba četla do aleluja, ale jdu samozřejmě do práce. Včera jsem na noční byla tak připitomělá, že jsem ztěží přečetla 3 strany... No, budu to zkoušet.

Pa zase někdy příště.