"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Červen 2018

Nostalgie jednoho večera...

28. června 2018 v 22:00 | hyunderella |  jen tak...
Tohle možná nebude hezké čtení...

A možná ano...

Ale je jeden zamračený večer, vzduch voní po dešti a svíčce s voskem ala štrůdl. Ze stolního počítače se linou smutné i konejšivé tóny klavírních koncertů známých i zcela neznámých autorů. Sedím v letitém, vysezeném křesle, které tu zůstalo po mé nevlastní babičce, vyvrácená s nohou přes opěradlo, rozečtenou knihou u boku a svou kočičí společnicí u nohou. Nade mnou visí nádherný živý obraz putujících mraků, které sleduji skrze střešní okno. A myšlenky se mi toulají do všech světových stran i do mě samotné.
Snad za dnešní náladu může vyčerpání ze směny. Snad dočtená melancholická knížka, v níž se hrdinka pere s láskou i žalem ze ztráty. Snad prostě jen nastala chvíle, kdy jsem se potřebovala vyplakat a dostat tak ze sebe dny, týdny, měsíce, kdy jsem vše negativní uzavírala v sobě.
Protože nikdo nikdy neposlouchá. Všichni si žijí své vlastní životy, zahleděni do sebe. Taková je dnešní doba. Svádějme vše na ni. Všichni mají plné zuby všeho negativna a proto nereagují na zoufalé volání o pomoc těch kolem sebe. Jenže já už jsem přehlcená a dusím se ve vlastním smutku, zmaru. Ve vnímání toho, jak se vymykám ze škatulky svých vrstevníků. Možná si to jen moc beru. Možná mě přepadla jen má oblíbená "depčička", jak to ráda nazývám. Možná... A možná taky ne. Každopádně po letech, kdy ze všech možných směrů slýchávám, jak jsem divná, a že bych se sebou měla něco dělat, jsem se rozhodla konečně jít cestou, kdy najdu toho odborníka, který mi poví, zda jsem skutečně "divná". Ale s mou náturou to bude přeci jen chvilku trvat. Nedokážu se svěřit jen tak někomu. Ne s tím, co je ve mně. S tím, co mě doopravdy trápí, ničí, pomalu zabíjí. Už dlouho se peru sama se sebou. Nebo s tím, kdo jsem a co ode mě očekávají druzí. A už mě vážně nebaví být tím, čím mě chtějí druzí. Neustále se přetvařovat. Neříkat to, co si doopravdy myslím. Být neustále vyhořelá, vyčerpaná, nemocná. Vstát z postele, hrát divadlo, které se ode mě očekává a jít zase spát. S hlavou plnou černých myšlenek a nočních můr. A tak přežívat a ukrajovat tak ze svého života, z toho daru, který mi byl dán, a už se nebude opakovat. Je mi třicet. Měla bych mít rodinu, kupu přátel a známých, vlastní bydlení, dobrou práci. Měla bych si občas užít dovolenou, občas mít nervy s vedením domáctnosti. Občas si zajít na pivo a kebab. Jenže... Od sebe odpuzuji "normální" populaci a přitahuji ještě větší zoufalce, než jsem sama.
Pak tiše pláču v jeden zamračený večer a vypisuji do hlubin internetu své chmury. Protože jen slova hozená na imaginární papír mi trochu ulevují. Upouštějí všechen tenstres...
V jednom kuse mi lidé ubližují. Někdy vědomě, někdy nevědomě. Slovy, skutky... Protože neumím říkat ne. Nebo ne dost hlasitě. Místo toho se ve volnu zavírám do svého pokoje a sním, nebo spím, nebo čtu knížku venku na lavičce. Žiju raději příběhy literárních hrdinů a nemusím myslet na svůj reálný život, se kterým si nevím rady. Nikdo mi k němu nedal návod. Nikdo mi neřekl, jak se vyrovnat se smutem ze ztráty milovaných osob. Nikdo mi neporadí, jak dospět v plnohodnotného člena moderní společnosti, bez toho, abych si hrála na někoho kým nejsem a upřímně ani nechci být. Muchlám kočku, která ví, kdy je mi zle. Pálím svíčku a zaháním démony. Ticho přehlušuji melancholickou hudbou. Skrývám se v bezpečném přístavu čtyř stěn, kde mě nikdo nevidí, nesoudí, neubližuje mi. Protože jsem introvert, který nedokáže náhle vstát a jít páchat revoluci. Občas si připadám jako rozervaný hrdina z literárních děl dob romantismu. Bohužel, ti obvykle končí zle. A já tak skončit nechci. Jenže realita mě stále více dusí. Děsí. Navíc jsem magnet na negativismus.
Vzpomínám na časy minulé a hledám útěchu v těch několika málo krásných vzpomínkách, kdy možná slunce nesvítilo tak jasně, ale na světě byli lidé, které jsem bezmezně milovala a kteří vždy věděli, co říct, aby byl svět pro tu chvíli nádherný. Kteří věděli, jak zahnat příšery, které se po vás sápaly s úmyslem vás zničit. Kteří vlastně ani nemuseli nic říkat, jen tu být, aby bylo vše v pořádku.
Jenže ti lidé tu už nejsou. A ti co zůstávají, neví a možná ani nechtějí být mým průvodcem, mentorem...
A tak si za tónů klavírního koncertu pláču do klávesnice a píšu. Píšu něco, co možná nedává smysl. A možná jo. Co chcete od romantické hrdinky s blíženeckým komplexem?
Na nebi mezi ocelově šedými oblaky prosvítá kousek blankytu, ale tma ho brzy pohltí. Je večer, štěbetání ptáků utichá. V pokoji je tma, jen skomírající plamen svíčky ozařuje své nejbližší okolí. A obrazovka počítače vypaluje pisatelce čočky. A možná právě proto pořád ještě pláče. Unudlená, bolavá... Hledá odpovědi na své otázky. Na ty, které byly položeny, i na ty, které prosvítají mezi řádky...
A možná by mi fakt stačil jen někdo, kdo by se mnou rád popíjel kafe a vychutnával dort. Kdo by se na mě upřímně usmál. A možná mě občas upřímně obejmul a řekl, že všechno bude v pořádku. A nebo mi řekl, že jsem piča a jdem chlastat. Ale s upřímností, ne s přetvářkou, která se mi hnusí. Proč lidé nosí masky?

Je tma. Mám hlad. Oteklé oči a plný nos.
Se svým slovním průjmem končím. Vážně. Ale ven to muselo, protože bych se už zalkla.
Ctěnému čtenáři se za to omlouvám. A děkuji.


květnové shrnutí přečteného

27. června 2018 v 15:29 | hyunderella |  stav přečtených knih a co právě čtu
Zdar,
je konec června, tak jsem se jala konečně zhodnotit čtecí úsilí za květen. S křížkem po funuse, ale přece. Však... Znáte mě.
Takže... Začínáme s Osudem Tearlingu od Eriky Johansen, tedy závěrečným třetím dílem série Tearling. Celá série byla zvláštní. Čtenář nevěděl, zda se jedná o fantasy, dystopii, historii... či co. Ale i tak to mělo své nezaměnitelné kouzlo. I když přiznám se, že závěrečný díl mi vyrazil dech. Asi po všech směrech. Nikdy jste přesně nevěděli, kam autorka vlastně míří. Bude konec dobrý? Skončí vše špatně? Bude z toho romance? Tragédie? Přiletí mimozemšťani? Každopádně takový konec jsem úplně nečekala. Nebudu se tu šířit o ději, jelikož je pekelně spletitý, barvitý a tuze zláštní, ale každopádně tuhle sérii můžu doporučit. Nejedná se o typickou young adult literaturu. Nezapadá do žádné škatulky. A o to je zajímavější. Kelseu budete buď milovat, nebo ji nesnášet, ale i tak s ní rádi poputujete zemí, časem a životy.


Druhou knihou se stalo Podělaným navrch od Becky Albertalli, od které jsem již četla Probuzení Simona Spiera. Opět se jednalo o milou young adult romanci. Lehkou, zajímavou svým pozadím, vtipnou a můžu ji jen a jen doporučit.


Třetím počinem byla knížka pro mladší čtenáře, Dívka z inkoustu a hvězd od Kiran Millwood Hargtave. Útlá knížečka plná dobrodružství jedné neobyčejné dívky, která uměla číst v mapách. Rozhodně to bylo zajímavé čtení, nejspíš ne pro mou věkovou skupinu, ale i tak to byla velmi příjemná oddychovka plná fantazie.


Čtvrtou knihou se stalo Bez srdce od Marissy Meyer, autorky Měsíčník kronik. Aneb reteling Srdcové královny z Alenky v říši divů. Jednalo se o zajímavé vyprávění o minulosti Červené. Trochu smutné, jelikož všichni víme, jaká královna v Alence je, takže ví, že ke svému šílenství musela nějak dospět. Každopádně ta cesta je zajímavá. A obálka knihy dokonalá.


Pátým počinem jest Jeden plus jedna od Jojo Moyes. Už dlouho jsem pokukovala po jejích knihách a tahle spustila mou nakupovací mánii. Pokud jsou všechny její knížky tak dobré jako tato, mám se na co těšit. Příběh jedné nešťastné americké matky a fešného hejska z vyšší společnosti je tak bláznivý, úžasný a přesto uvěřitelný, že budete každou jeho postavu, i tu zvířecí milovat. Kdo sem pravidelně zavítá a sleduje, co čtu, pochopí, že tohle není zrovna literatura, kterou bych běžně četla. Teda jo, romantiku já ráda, ale ne zrovna takovou. No, vzhledem k mému věku bych už měla trochu přehodnotit výběr čtiva. S touto knihou jsem rozhodně nesáhla vedle. A doporučuji. Léto začíná, vydejte se na cestu třeba zrovna s touto knihou.


Šestou knihou se stal Doušek temnoty od Laurell K. Hamilton. Jo, ještě jsem s touto autorkou nesekla. A neseknu. Já ty její postavy prostě žeru. Doušek je sedmým dílem série o Merry Gentry, měl prý být poslední. No, ehm, Hamiltnová... Hahaha. Doufám, že série nebude stejně dlouhá jako Anita, ale i tak mě to pořád baví. Taky děj prozrazovat nebudu, ale rozhodně se nám to zase o něco víc zamotává. Říše kouzel v autorčině podání je prostě šílená a mámivá a sexy (jak jinak) a prostě nějak návyková, takže s tím nemůžete jen tak seknout. Jo, dobře, u tohoto typu paranormálního trilleru jde i o ten sex, ale víte, že mě fakt víc zajímá to politikaření? A milostné scény jsou prostě jen kořením celého příběhu. Jeden můj kolega jen tak letmo nahléhl z nudy přes mé rameno, na to co čtu, a samozřejmě mu hned vylétlo obočí a vykřikl: "Ježiš, co to čteš? Erotiku? Ty?" A já na to, že je to převážně moderní fantasy s prvky paranormální romance, za což jsem si vysloužila pohled typu "paranormal = mimozemšťani". No, blbě se to některým lidem vysvětluje, že? P.S. Ty obálky se vážně nepovedly... Kdyby na nich byla alespoň stále ta samá zrzka, ale sedm obálek = semd různých žen, mě vytáčí do nepříčetnosti. Navíc je Meredith rudovlasá, ne rusovlasá... chjo. I na vzhledu brakové literatury záleží, víte?


Sedmou knihou bylo Setkání stínů od Victorie Schwab... Jo, jo, jo! Já tu autorku fakt zbožňuju. Druhý díl Stínů byl taktéž velice zajímavý, čtivý, super. Ale jak už to u druhých dílů trilogií bývá, o něco slabší přece jen byl. I tak ho zbožňuju. Ta kouzelná olympiáda byla příjemným zpestřením, jistý náznak romantické linky mě donutil konečně vykřiknout to: "Jo!". I když to bylo fakt plivnutí v oceánu. A prostě, ta ženská umí vykouzlit neuvěřitelné světy a postavy. Její představivost musí být bezedná. Každá z jejích postav je tak zatraceně jiná. Žádný stejný modus operandi. Ani náhodou. A proto doufám nejen v dovydání třetího dílu Magie stínů, ale i ve vydání její další série, na kterou jsem se slinou u huby čučela na goodreads. Prosím. prosím, prosím! Chci víc příběhů od této bohyně! A upřímně, Kela bych chtěla potkat i osobně... Och, gentleman z Londýna... Slint...


No a poslední, osmou knížkou se stal poslední díl Havraních kruhů, Síla od Siri Pettersen. Konečně jsem dočetla tuto úchvatnou severskou pecku. Jako jo, přiznávám bez mučení, že první díl byl prostě top. Tak dobrou knížku jsem četla už jen jednou. To ale nemění nic na tom, že celá tato série je přes mírný úpadek následujících dílů prostě dobrá. Hirka se vyvíjí ve velmi zajímavou ženu, ale rozbouřené hormony Rimeho mě fakt štvaly. V Ódinově dítěti byste ho nejradši zulíbali k smrti, jakej to byl chlapák dokonalej, v posledním díle byste mu nejradši vrazili pěstí, ať se kouká zpamatovat z toho testosteronu. A možná dokonce začínáte fandit jiné postavě v okolí... Jako fakt. A prý bude v brzké době film... Čehož se bojím. Hodně. Ten příběh je moc komplexní pro jednoduchost filmového plátna. Bohužel.


No, a to je pro květen vše. Červen už tak slavný není, ale snažím se. Takže myslím, že bych příští týden mohla to málo nahodit. Každopádně se vážně omlouvám za svou neustálou nepřítomnost. Ale pocit vyhoření nastal s plnou parádou. Ano, přiznejme si to. Dneska jdu po dlouhé době na dvanáctku a už teď se mi to v břiše kroutí jako hnízdo hadů. Chce se mi zvracet a občas mi moje choré srdce předvádí infarktové stavy. Samozřejmě falešné, ale bolí to skoro stejně. A to sloužím s fajn kolegyní. Beru sebou knížku. A čokoládu. A možná mé alterego známé sarkasmem, ale i tak to klubko nepřestává řádit. A ani moji ctění čičíci s tím nedokážou nic udělat. (a to jsem si dnes užila pořádnou porci felinoterapie).
No nic. Četbě zdar! Snad příští týden zas.