"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Březen 2018

březnové čtecí okénko - nebo spíše pořádné okno...

14. března 2018 v 18:33 | hyunderella |  jen tak...
Jaho!

Ano, vidíte správně. Po dvou (DVOU!!!) měsících se opět hlásím o slovo. A to jen díky tomu, že jsem nemocná a mám chvilku času. Při přechodu na ranní služby jsem si nepředstavovala, že budu mít tak málo volna. Ráno vstávám hodně brzo a vracím se spíše navečer než odpoledne. Když k tomu přidáte roční období, vznikne vám z toho 0 příležitostí něco dělat. Snad kromě chlastu. I když nedělám žádnou fyzicky náročnou práci, jsem vyřízená. Jednak mám nervy v kýblu a jednak se nemůžu přehodit na jiný režim. Člověk by řekl, že po skoro třech měsících bych přetočená být měla... Takhle se mi chce pořád jenom spát. Jako jo, občas si po práci zajdu na nákupy nebo do kavárny, ale co z toho? V mém věku? Kdyby teď u nás nebydlela bybička, nejspíš bychom doma shnily. Jediná doba, kdy se pořádně věnovat domácím pracem je víkend. A prouklízíte a properete celé dva dny volna a... máte z volna vy-víte-co. Kdybych měla auto, byla bych z práce doma za půl hoďky, takhle končím v půl 4 a doma jsem v půl 6. Doteď byla tma jak v pytli, nedalo se jít ani ven na procházku. Na ruční práce je umělé světlo k ničemu, na čtení nebyla nálada. A fakt jsem neskutečně unavená. Neustále mě bolí hlava. Už mě to ničí. Navíc se nám to v práci pěkně sype. Úžasní kolegové odcházejí, noví kolegové přicházejí. Jenže ti noví nemají o práci v tomto druhu zařízení ani šajna. Ani nějaký zájem o tuto problematiku. Spíš to vidí jako příležitost se nepředřít. A už toho začínám mít dost. Jako vedoucí pracovník bych je měla vést, ale když nemají zájem o nic, kam je máte jako vést? K čemu? Abychom udrželi stav, jsme "rádi" za každou pracovní sílu. Ale kdybyste to viděli... Takovou pracovní sílu bych klidně oželela. Opět začínám mít neodbytný pocit naprosté marnosti. Kdyby mě nedrželo těch pár stálých pracovníků, kteří pro naši organizaci dýchají, dávno bych se na to vykašlala. Skutečně vyhořívám. A nevím, co budu dělat, až to propukne naplno. Je pro mě obtížné vysvětlit rozumně všechny důvody, které mě do tohoto stavu mysli přivedli, ale je jich hodně. Moc. Příliš. A každý další problém, který se objeví, bez možnosti ho nějak vyřešit, mě stahuje níž a níž do propasti. To že trpím na deprese jsem už psala. Občas je to jen taková malá bezvýznamná "depčička", ale někdy už to hraničí s potřebou hospitalizace. A věřte, že tabletky opravdu všechno neřeší. Svým vlastním způsobem si za některé věci můžu sama. Protože všechno moc prožívám, "řeším". Neumím vypnout. Už ani neumím relaxovat. Pomalu ale jistě už mě ta pracovní a emocionální žumpa začíná přerůstat.
Takže proto to tu stagnuje. Dneska jsem měla neskutečnou radost z toho, že jsem dočetla po 3 týdnech knížku. Knížku, kterou vych měla normálně přečtenou za 1 den. Ten sloupeček vlevo myslím na nějakou dobu vážně. Všechno jsou to rozečtené tituly. A stále nacházím další. Takže jsem si to zatím hodila sem. Sem tam posunu záložku o dvě, tři stránky, ale víc mi prostě nejde. Po kupičkách mi v pokoji odpočívají kousky, na které jsem se neskutečně těšila, ale na které prostě nemám náladu. Já totiž nemám náladu na nic. Tak nějak mi přijde, že vlastně ani žádnou náladu nemám. Jenom přežívám. Pro nápravu této skutečnosti jsem byla o víkendu na povedeném plesu. Zatrsala jsem si, popila si, užila si chvilku legrace s přáteli... Ale bylo to prostě málo. Při pohledu na tančící mladé páry se mi honily hlavou černé myšlenky stran mého vlastního neexistujícího milostného života. Na to, jak mi život rychle utíká. Jak bych ráda měla vlastní rodinu a zázemí. Jak ale přede mnou všechno s přízvyskem chlap zdrhá. Občas nezdrhá, ale chce ze mě jenom vysávat. Prostě... Nechápejte mě špatně, ale úplně jsem ztratila iluze o čemkoliv. I když zachovávám naději, že přeci jen na světě existuje někdo, kdo tohle smaže.
JÓ... mám zase náladičku. Jdu si pustit něco k pobrečení, ať ze sebe vypustím ještě nějaké splíny, jinak to zítra po neschopnosti v práci nedám. Těším se na některé lidičky. Ale taky vím, že tam na mě zase čeká pravidelná hromádka sraček. Bohužel. Zse jsem zatížila myšlenky vám, kteří tohle občas náhodně čtete. Omlouvám se, ale jinak to ze sebe nedostanu. Možná mi někdo rozumíte. Ale já vážně nemám nikoho, s kým bych si o svých problémech a pocitech mohla promluvit. Vždyť nechápu ani sama sebe. Žiju si svůj single život, s kočkami, hádavými rodiči, bez blízkých přátel... Kamarádů mám mraky. Ale skutečného přítele jen jednoho a to zatraceně daleko. A takhle mi z toho hrabe....
No nic. Příště snad veseleji. Už bych mohla spáchat nějaké to povídání o letošních přečtených knížkách. A možná konečně začne pořádně svítit sluníčko, a řvát ptáci, a budu si moct vypít to kafe venku...

A prostě... čau a dík...