"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Září 2017

Po odmlce další trio přečteného - na vlně lásky/nelásky

21. září 2017 v 20:04 | hyunderella |  jen tak...
Tak jo, ten sloupeček se přeci jen začal plnit, takže je načase, abych to sem naházela dřív, než úplně zapomenu, o čem to bylo.
Prvním kouskem je kniha Mluv od Laurie Halsové Andersonové. Je to pekelně nehezké čtení o boji jedné obyčejné dívky s traumatem, které si dlouho nechce připustit. A ano, ta hláška na obálce i k filmu, který byl podle této knihy natočen, sedí. "Může se to stát i vám." A, může. Protože ústředním tématem této knihy je znásilnění. Pořád velmi palčivé téma. Odporné, ale stále přítomné. Téma, o kterém se nikdo nechce bavit, nikdo se jím veřejně nechce zabývat. Ta knížka byla krutá. Krutá ve své upřímnosti. Krutá ve své reálnosti. Krutopřísná. Já nerada realitu. A nerada krutou realitu. Ale tohle mě dostalo. Film nechci vidět. Vím o něm, vím kdo v něm hraje. A asi bude dobrej. Ale nechci ho vidět. Ta knížka byla napsaná s určitým úmyslem a myslím, že splnila své poslání. Důkazem budiž i to, že se stále opakovaně vydává. A fakt, i když to není hezký čtení, přečtěte si jí. Nejen dívky, ale i ženy, chlapci a chlapi. Znásilnění se týká všech. Ano, nejvíce jsou znásilňovány dívky a ženy, ale v dnešní době se to čím dál tím více týká i chlapců. A proč chlapi? Protože se to může stát vaší partnerce, sestře, dceři, matce... A i když je zrovna tenhle titul cílený na školačky, přeci jen dává nějaký befel o tom, co se může takové oběti honit hlavou. Ten stud, ta bolest, to zapírání. Ten hnusný pohled okolí. Nezájem... A žádná oběť nechce, aby to tak bylo... Dobrá kniha na zamyšlení.


Druhým titulem je Růže pro Charlotte od dvojce E.Craft a S. Olsen. Taky zajímavá young adult romance. O tom, jak je složité čelit vlastnímu srdci. Boj rozumu a srdce. Četlo se to rychle, ale na můj vkus to nebyl zase takový srdcebolný kousek, jak se prezentoval. Takový lepší průměr. No možná jsem na tohle čtení moc stará (a zírá na hromadu podobně laděných titulů...).


Třetí knihou je pro dnešek Přímo do srdce od Billa Condona. Mno. Má to být romance. Ale mně to tak nepřipadá. A to jsem člověk, co vidí romanťárnu na každým rohu. Jako jo, milostná linka se tam mihne. Ale jenom z rychlíku. Spíš jde v knize o lásku v rodině. O vztazích v rodině. O rodinu jako takovou. Ať je jakkoliv divná. Poslepovaná. Byl tu zajímavý pohled na to, co vlastně "je" rodina. V tom má tahle knížka kouzlo. Ale doporučit jí nemůžu. Jestli chcete něco nepříliš náročného, tak do toho. Já si tím spíš splnila knižního bobříka. A to to podle obálky vypadalo slibněji. Mno, asi tak.





čao příště...


Půlka sychravého září, splín a knihomolská schizofrenie

18. září 2017 v 16:13 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!

Poslední článek byl nehezký, tenhle snad bude o něco lepší. Ne že by mě opustila ta proklatá depresivní nálada. Ba ne. Ta se drží jako klíště. Ale přeci jen se objevilo pár věcí, které mě rozveselily. Například nový balík knih. A další dva na cestě. To je přeci jen pro člověka jako jsem já přímo dar z nebes. Pokud by to nestálo takový majlant, že... No, prachy si do hrobu nevezmu, tak se musí náležitě využít. Nekouřím, nepiju, hazard nehraju, tak co? A pořád mi přijde smysluplnější vrazit děngy do knih než do hadrů a zbytečných bot. No ne?
V práci lehce lépe, ale určitě ne na dlouho. Začíná období plošné deprese a vyvolávání sporů. Jako každý rok. Tak uvidíme, jaký bude ten letošní. Už poslouchám zakázané slovo "vánoce", "dárky" a "cukroví". Ano. Je září. A kvůli hysterii týkající se extrémního zdražení másla je to o dost intenzivnější. Na přetřes přicházejí i různé konspirační teorie, které se týkají zdražení i jiných potravin, zboží, služeb... A o to větší hysterie panuje. Mě to zatím nechává chladnou. Já mám hysterii ze slovíček "Praha" a "metro". Jo. Pořád. A dokud ten pitomý kurz nebude za mnou, tak to tu ještě dlouho budete číst. A možná i po jeho skončení, jelikož příští rok se účastním hned dvou dalších. Jeden je naštěstí v Liberci, takže žádné drámo, ten druhý buď v Práglu nebo Brně... Jsem pro Brno... Fakt...
Co se týče toho šíleného čtecího sloupečku.... Asi to tam takhle nebude dlouho. To je jen má pomýlená představa o rychlosti a chuti mého čtení. Ale nebudu lhát - fakt je mám všechny rozečtené... A fakt nebudou sami. Teď je střídám jako ponožky a snažím se alespoň do jedné více zakousnout a slupnout jí. Ale nějak se mi to nedaří. Tahám je do práce, z práce, k doktoru, pomalu i na nákup. S myšlenkou, že si najdu tu chvilku a počtu si. Ha. Ha. Ha... Snif... No, třeba se přeci jen přemůžu. Dnešek není vyjímkou. Načetla jsem dohromady 70 stran... Jenže ve 12 knížkách... Asi tak. Každému mému já se líbí jiná, ale ani jednomé já jí prostě nedokáže dočíst. Minimálně jednu zase potáhnu do práce. Tak snad...?
Sledujte můj sloupeček a držte mi palce i na nohou. Protože mně vážně jeblo...

Tak zase někdy příště...


zářijové okénko o nevůli a nicnedělání

11. září 2017 v 21:33 | hyunderella |  jen tak...
Jaho!

Ano, kupodivu ještě žiju. I když to tak nevypadá. Uběhl skorem celý měsíc a tady se nic něděje. Týden jsem zaplácla dovolenou u sestry. Fajn. Tak proč jsem nic nepřidala potom? Celková apatie, nevůle... Tím to je. Jsem vyčerpaná. Nejspíš vyhořelá. Neustálé bolesti hlavy, náročná práce, životní jobovky v rodině a dusno v rodině = totální nechuť cokoliv dělat. Venku to nevypadá valně. Sluníčko nejspíš neexistuje. Lavička je kvůli neustálým přeháňkám a chladu neobyvatelná. Kočky sdílí mou náladu. Absence vlídného slova od kohokoliv. Finanční strádání. Je toho kotel. A hrabe mi z toho. Jdu spát vyčerpaná, padnu do bezvědomí, probudím se vyčerpaná. V práci zombičím. Ve volnu zombičím. Jediná záležitost, která mě dokázala alespoň na chvilku probrat z letargie, je Hra o trůny. Jedna z pozitivních věcí, které jsem si dovezla z dovolené. Jenomže mi zbývá pouze sedmá řada a na rok nic. Berlička pokulhává. Co s tím? Momentálně mě nic nenapadá. Kolečka v mozku se otáčí pomalu, jako kdyby byla namazaná lepidlem. Pozitivní myšlení na bodu mrazu. Ve čtecím sloupečku přibyly nové knížky - asi tam chvilku pobudou, než se na ně podívám, ale rozhodně je chci přečíst co nejdříve. Další tituly jsou v dohledu (pokud budou finance). Pomalu se prokousávám Všemi malými zázraky a Čarodějkou v zácviku. Obě jsou to krásné knížky. Obě o problémových hlavních postavách. Možná proto jsou mi teď milejší, než ostatní. A obě jdou přečíst za den, jenomže můj pomalý mozek to nějak nezvládá. V pokoji mám totální chaos, jelikož v něm mám sestěhované věci ze tří místností. K ručním pracem se nedostanu. Já se nedostanu ani k vlastním spoďárům. Mám vyšlapanou uličku ode dveří k posteli a zpět. A už mi i z toho hrabe. Já jsem bordelář, ale mám ráda svůj nepořádek. Není den. kdybych něco nenakopla, neshodila. Kočky z toho mají prču. Rádi se shovávají ve všech možných zákoutích a když chci, aby vysmahly, dělají, že tam nejsou a tiše se smějí mému úsilí, jak se je snažím vyšťourat. No aspoň někdo z toho má radost. Navíc mě děsí nadcházející kurz v Práglu. Nebo ani ne tak ten kurz jako ten Prágl. Já a moje fóbie z většího množství lidí na jednom místě. Takže tak.

Napsala jsem dlouhý článek o svém duševním nezdraví. Novinka od minula - beru antidepresiva a nebulím po nich. A co? Nezabírají. Snad tak na 5%. Alespoň jednou v životě bych chtěla zažít ten pocit, mít všechno na salámu. Absolutně. Mojí mámě se to po Lexaurinu daří. Míchá hodinu studený kafe a zírá s úsměvem do blba. A pak usne a spí jako šípková růženka. Já zažívám pouze pocit, že jsem spolkla prášek. Rozdíl před a po je jen v tom, že mám dva loky a ten prášek v žaludku. Takže... Doufám, že chápete. A pochopíte. Rychlo povídání o přečtených knížkách se odkládá na lepší náladu. A s tím i všechno ostatní.

Tak se modlete, ať mě nejebne úplně a neskončím ve cvokhausu. Protože mám pocit, že se k tomu podezřele přibližuju. Doby, kdy jsem kvůli takovým stavům pozabíjela půl osazenstva ve svých povídkách minula. Moje sličná múza bídně chcípla s asi polovinou mých neuronů na blíže nespecifikovanou chorobu. Jinak si to neumím vysvětlit. Má profesorka na literaturu by zaplakala. Kdysi do mě vkládala velká očekávání. No nic. Dál prudit nebudu. I tohle mě stálo spoustu sil. Pa