"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Květen 2017

na vlně knih od nakladatelství YOLI

31. května 2017 v 20:19 | hyunderella |  jen tak...
Zdar,

ano, chytla jsem pořádnou slinu na pořádnou puberťáckou romanci, a tak jsem přečetla hned tři. :D A boom zažívají knihy, které jsem si koupila loni či předloni.

Jako první jsem přečetla letošní novinku, Lásku v prachu hvězd. Od začátku mě kniha pohltila a od začátku mi bylo jasné, že to neskončí tak, jak by si člověk přál nebo očekával od knihy pro náctileté. Nejde o klasickou love story. Hlavním tématem je tu láska v různých podobách, vypořádání se se středoškolským životem a život a přežívání s tragickou minulostí. Jsou zde tak skvěle popsány pocity. Kniha je návyková, srdcebolná i vtipná. Hrdinové jsou úžasní, každý svým vlastním způsobem. Nelze je nemilovat. Rozhodně vřele doporučuji a to nejen mladším čtenářům, ale i dospělákům. I když jsem pekelný cynik, u mnoha scén jsem měla slzy na krajíčku.


Druhou knihou, kterou jsem přečetla, se stala Dreamologie. Snová romance s vtipnými dialogy, úsměvnými situacemi i vyrovnáváním se s tíživou minulostí. Kniha rychle ubíhala a byla sladká. Rozhodně doporučuji romantickým duším, které mají rády prolínání reality se sny.


Třetí knihou se dnes stala Uvnitř mé hlavy. Geniální netypická středoškolská romance, v níž hlavní hrdinka trpí schizofrenií. Její každodenní boj s halucinacemi, školní docházkou, předsudky okolí i své rodiny. Nalézání sebe sama v šíleném světě, nalezení lásky, věrných přátel a boj o svou budoucnost. Jo, byla to pecka a jsem ostuda, že jsem na knížku koukala tak dlouhou dobu, aniž bych k ní nějak zahořela. No, nastal její čas a vůbec toho nelitiji. Můžu jen doporučit. Ten zvláštní pohled na duševní nemoc je osvěžující a rozhodně motivuje k zamyšlení. V dnešní době jsou různé druhy schizofrenie diagnostikovány čím dal častěji. Plíží se postupně, není to tak, že byste se jednoho dne vzbudily a viděli smečku démonů. V televizi se většinou objevuje schizofrenie v souvislosti s trestnou činností, což rozsévá strach, který je neopodstatněný. Pokud patříte k těm, kteří mají strach, přečtěte si laskavě nějakou odbornou literaturu o této nemoci, blogový článek, článek v časopise, novinách, který vysvětluje, co takový člověk prožívá. Mnohem více napadení způsobí lidé psychicky zdraví, na to pamatujte.


Mno, teď jdu pokračovat s Nejchladnější dívkou. Až zase přečtu tři knihy, dám sem svůj pohled na ně. Není to žádná regulérní rezence, jen mé dojmy a postřehy.

Bai bai.


konec května, pár knih, pár korálků a nuda

26. května 2017 v 12:59 | hyunderella |  jen tak...
Jou!

Ne že by se mi od minula nějak výrazně zlepšila nálada. Fakt ne. Ale přeci jen je venku líp (krapet) a tak jsem něco málo zase načetla.

Jelikož jsem jela na vlně Sarah J. Maas, přečetla jsem konečně povídkovou knihu ze světa Skleněného trůnu, Krvavé ostří. Bo je to sice předkládáno jako povídková kniha, ale svým způsobem je to vlastně prequel. V knize je nám předložena minulost hlavní hrdinky v momentech, které jí utvářely, změnily. Hlavně její vztah se Samem, na nějž se odkazuje v mnoha pasážích série. Knížka se mi líbila, ale nejspíš bych se bez ní obešla. Ale budiž. Spisovatel si na chleba nějak vydělávat musí, proto jsou povídkové knihy známých sérií v kurzu. Některé jsou k pláči, ale tahle k nim naštěstí nepatřila.


Další knihu, kterou jsem konečně dočetla je Archiv od Victorie Schwab, která je poslední dobou hodně v kurzu. Zpočátku mě kniha příliš nebavila, ale je pravda, že autorka umí psát takovým tím stylem, který vás do knihy tahá postupně, až jste v ní ponoření celý. Ať chcete nebo ne, její příběhy jsou vlezlé jak Alpa. To mě navnadilo už při čtení Písně, a u obou knih se těším na další díl. Ten Archivu, Dveře do prázdnoty už mám zařazený ve sloupečku a jistě na něj přijde v brzké době řada, na druhý díl druhé duologie si musím počkat do podzimu (ne že by nebylo co číst). Archiv je rozhodně zajímavá kniha, s novým zvláštním světem skrývajícím se za tím naším, který vás svou temnotou vtáhne. Do hlavních hrdinů se člověk snadno vcítí, nedělají ze sebe nic, čím nejsou. Chovají se na svůj věk, dělají rozhodnutí, která by ve svém věku dělat měli. Žádné klišé o super cool puberťácích, co mají mozek jako Šalamoun. A to je na knize fajn. Příběh se rozplétá pomalu, ale jistě. Nekoukaly na mě žádné WTF momenty, u kterých jen vrtíte hlavou a ptáte se "cože?". Vřele doporučuji. Jsem ostuda, že mi kniha v polici hnila minimálně dva roky, než na ni přišla řada. (a určitě tam podobné poklady budou)


Do třetice jsem dnes dočetla knihu Bestie je zvíře. Příjemná temně laděná fantasy ve stylu čarodějnických procesů. Skvěle popsaná malost lidí. Lidé odvolávající své špatné konání na vůli vyšší moci, která je spasí. Temnota srdce v různých podobách, vůle člověka vzdorovat a bojovat za své i cizí štěstí. Jo, byla to taková jednohubka psaná nepříliš kudrnatou řečí. Děj i slova rychle ubýhají. Doporučuji všem, kteří baží po něčem dobrém, ale neočekávají žádnou mega epickou story.


Tož to je k mému literárnímu řádění od posledka. Mezi čtením ketluju růžence, růžence a růžence. Takže snad někdy příště přibydou i nějaké ty fotečky. Celkem mě mrzí, že minule jsem se nechala pohltit nadšením svých kolegyň a výrobky jsem nenafotila, ale dala ihned k prodeji. Tak alespoň z toho něco káplo... Potřebovala bych si zříit eshop, ale někdo by mě s tím musel naučit pracovat. Navíc čekám, jestli se na portály s rukodělnými výrobky bude vztahovat babišovina, nebo ne. Rozhodně si nevydělávám několik tisíc měsíčně, jen pár stovek, které mi vlastně hradí další náklady na výrobu, nic víc, ale čerti vědí. No, třeba někdy.

Pro dnešek konec plku. Koho zajímá mé čtecí úsilí, nechť sleduje sloupeček vlevo. Jinak tu bude nejspíš stále krapet nuda.

Pac a pusu


květnové čtenářské okénko a... plky okolo

9. května 2017 v 20:31 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!

Tenhle rok je co se přibývání příspěvků na blog týče ubohý. Jo. Vím to.

Ale co nadělám, když jsem v jednom kuse v pejru jak v realitě, tak v mé pošahané mysli? Nemůžu říct, že bych se fyzicky nějak udírala, ale psychika jde do kopru mílovým krokem. Mám ponorku. Ponorku z lidí, situací i míst, na kterých přebývám. Až tak. Mívám stavy, kdybych nejraději všeho nechala, padla na zem a nevstala. Někdy se mi chce ječet, někdy brečet a někdy chci prostě vypnout. Navždy. Že to spraví psychiatr a prášky? U mě těžko. Jelikož jsem ze ztravotnického fochu, mám averzi k jednomu i druhému. Prostě to tak je. Bohužel jsem ještě nepotkala psychologa nebo psychiatra, který by mě něčím oslovil a vyvedl mě z omylu. Buď mají taky ponorku, jelikož neustále dokola poslouchají ty samé žvásty, nebo své práci vůbec nerozumí. Jak? Jsou studovaní, ale nemají ani za mák empatie, pochopení. A to je důležité. Vyprávějte své nejhorší noční můry, své splíny, které vás užírají a táhnou do pekla, někomu, komu je to úplně putna. Ale úúúplně putna. S tím výrazem na ksichtě: "si kecej, napíšu ti lexoš a nechci tě tady rok vidět". To situaci neřeší. Své přátele jsem zatěžovala po kapkách a mají toho plné zuby, rodina má vlastní temné myšlenky, kočka je fajn, ale těžko mi dá kloudnou radu. Tak něco hážu sem a něco pomalu ale jistě ukládám do své duše, která se pomalu ale jistě hroutí. Není to řešení. Ale vypisováním se zde oddaluji totální kolaps.

Čímž jsem se na úvod vykecala a snad krapet svým gotickým stylem uvedla ten největší a nejdůležitější důvod, proč to tu jde do kopru. Tedy co se příspěvků i nálady týče.

O zdolání vysněné stovky ve čtecím sloupečku si pomalu nechávám zajít chuť. Prostě mi četba nejde. Nebo jde, ale ne tak rychle, jak bych si přála. Můžou za to psychicky úmorné služby, následné sebemrskačské myšlenky, které mě po takových službách přepadají, a z nich vzniklá chronická únava a nevůle k čemukoli. Navíc tomu značně přispívá letošní odporné počasí. Já mám déšť ráda, ne že ne. Ale čeho je moc, toho je příliš. Můj organismus nutně potřebuje ke svému bytí nejen postel a kafe, ale i sluníčko. A to je, přátelé, kde? No kde? Ano, tam... A když už se rozhodne na moment vylézt, jsem kde? No... Ano, tam...

A pak nemám depkačit. NUTNĚ potřebuju lavičku na zahradě, kávičku, kytičky, ptáčky, knížky, SLUNÍČKO, čas a klid. No nejsem já skromná? Jenže letos to vypadá, že než něco takového nastane, tak dřív vyhraju první výhru ve sportce. I teď sedím v trucovně (myslete si co chcete), čumím z okna a je mi z toho pohledu úzko. Protože ta scenérie je svým způsobem krásná, ale šedá, dusivá a smutná. Protože není prozářená, v tuhle chvíli, lehce nachovým svitem.
Takže vážně čtu jak slimejš, ničím nemotivovaná, v té nesprávné náladě. Ikdyž zrovna mám rozečtenou super knihu, není to ono. Žádné endorfiny se nekonají.

Čímž se dostávám (konečně, co?), k tomu, co vás zajímá, tedy k četbě. (jahó!)

Přečetla jsem pár titulů, které mě nadchly, nebo zrovna těší, a pár titulů, které mě zklamaly.

Jestli jste ženského pohlaví, gay nebo jedinec mužského pohlaví, kterého neiritují díla s homosexuální tématikou, ale chce si přečíst něco odlehčeného s jemným humorem, vřele doporučuji přečíst si nedávno vydané Probuzení Simona Spiera.Vážně je to milé dílko, u kterého jsem se zasmála, a jelikož mám ráda něžnou romantiku, náležitě jsem si tuto knihu užila.


Další kniha, která mě velmi bavila, je Dračí proroctví, tedy druhý díl Panova tajemného odkazu. Je to prostě VTIPNÉ. S vtipnými narážkami, romantikou neromantikou, kdy si říkáte, kdy už konečně něco bude (:D ), příjemným, zajímavým příběhem. V druhém díle se lecos vysvětluje, pokud byl někdo zmatený dílem prvním. Těším se na další...


A teď čtu Dvůr mlhy a hněvu. Po počátečním zklamání se to náležitě rozjelo a teď otáčím stránky s chutí a nadšením, napnutá s tím, co bude dál. Doufám, že hvězdná autorka nezklame. A (SPOILER) doufám, že Tamlin konečně potáhne do háje. Mě tahle postava tak leze na nervy. Fakt. Na první díl téhle série hodně lidí nadává, ale ze zcela jiných důvodů, než já. Mně na ní vadil jen ten vztah mezi hlavními postavami. Jak mě tahle rádoby romance štvala. Jinak to bylo úžasný. I ten závěr nebyl z nejhorších, i když ten je hlavně nejvíc kritizován. Takže od druhého očekávám hodně. Mám v merku (viz sloupeček) i povídkovou část ke Skleněnému trůnu. A samozřejmě se těším i na další díly obou sérií. Mno. Samozřejmě, že se těším i na jiné pecky, které mám v knihovně, ale o těch až se k nim dostanu.


Teď ty tituly, které mě spíše zklamaly. Třetí stříbrná kniha snů - jo, byla to nuda. Kerstin Gierová umí psát, fakt umí, ale tahle série byla nedotažená, umělá... Měla svůj potenciál. Ten námět byl skvělý, postavy byly také dobré, ale ta realizace. Já si o hlavních postavách jenom říkala "blbci" a o hlavních záporných postavách " ježiš, to jsou idioti" a " to je všechno?". Škoda. Kdyby mi bylo míň, možná bych to tak nehrotila. Přeci jen je to young adult...


A další je poslední díl Nadpozemské - když už mě to chytlo, stejně mě to i pustilo. No, dočetla jsem to, nebylo to zlé, ale taky jsem tam v pár chvilkách měla takový ten WTF moment. Ale jinak hodnotím celou sérii kladně, jen jsem prostě od té poslední části čekala víc. Takže pokud se do ní chcete pustit, směle do toho.


A jelikož jsem se náležitě vykecala, nechám vás konečně v klidu. Ha.