"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Září 2016

nekonečně se táhnoucí noční...

20. září 2016 v 0:36 | hyunderella |  jen tak...
Jou!
Celý měsíc jsem sem nehodila ani čárku. Ne že bych neměla dostatek volna a tudíž času, ale nějak jsem na tenhle psací počin zapomněla. Jak je to možné? říkáte si. Inu, jela jsem teď jako fretka s četbou, titulky a domácími pracemi. Podzim = zavařování, zavařování, sušení... a... zavařování. Tedy pokud máte zahradu. Mezitím krizovka v práci a následný oddych v knižním světě. Ruční práce jsou na určitou dobu zcela mimo.
Kdo sleduje můj čtecí sloupeček, jistě si ráčil povšimnout, že výzva, kterou jsem během roku už dvakrát navýšila, se opět blíží ke splnění. Ale prozatím ji nebudu dál navyšovat. Uvidím, jak mě bude čtení dál bavit. Jsem na sebe na jednu stranu pyšná, protože tolik knih jsem ještě nikdy dohromady v jednou roce nepřečetla, ale na druhou stranu (když se zadívám na svou knihovnu) vím, že bych toho přečetla daleko víc, kdybych nebyla tak neskutečně líná. Já si sice vlezu s knihou do postele, ale většinou ji ani neotevřu a usnu. Přitom některé kusy jsou tak napínavé. Přesto jsem v tu ránu jako špalek. Proč? Nejspíš mám špatně natočenou postel, protože se mi to dříve nestávalo. Takhle asi ruším tok feng šuej, nebo tak. Černá díra. Přijdu, lehnu = chrnim. Totál. Špatná geopatogení zóna je lepší než prášek na spaní. Nevěříte? Zkuste si někdy lehnout tam, kam chodí vytuhnout vaše kočka. Ty tyhle "temné zóny" přímo zbožňují. Proč taky ne, vždyť jsou to mimozemšťani... Už se těším, až bude konečně spravená střecha a já si budu moct nejen řádně vymalovat pokoj, ale i totálně přestavět nábytek. Tedy nejdřív z něj půlku hodit na podpal a nakoupit nový, a ten přizpůsobit k obrazu svému. Mno, zatím je to hudba budoucnosti. (doufám, že ne vzdálené)
Dost konspiračních teorií.
Momentálně oxyduju na další noční, s bolehlavem (jako tradičně) a totální nechutí něco dělat. Přečetla jsem něco kolem 90 stran v Deliriu a už to nějak nedávám. Na jednu stranu je ta kniha podobná Dokonalému páru, který mě vcelku bavil (ve sloupečku mám rozečtený druhý díl, ale v nepřenosném formátu...), ale na druhou stranu... Je to čtivý, neříkám že ne, ale táhne se to jako smrad. Vím, že je to postaveno na psychologii "zamilovanosti", ale těch okecávek ohledně citů je i na mě, milovníka románů z dob Máchy a ještě starších, poněkud moc. Nemá to spád, nebo jsem se prostě ještě nedostala do bodu, kdy to nějaký spád bude mít. Když už jsem si začala libovat v dystopiích, na téhle jsem se prostě zarazila. Přečtu celou sérii, o tom žádná, ale za jak dlouho opravdu netuše. Druhý díl Stříbrné knihy snů mi taky nějak zvlášť nepřirostl k srdci. Nebo zatím ne. Ten začátek je taky krapet nudnej. A to jsem od paní Gierové doslova zhltla sérii Drahokamy. Píše stejně, ale až na pár jedinců, mi postavy nepřirostly k srdci. Mezi Gwendolyn a Gideonem to jiskřilo, v jejich vztahu byl od začátku takovej úžasnej chaos, že to člověk prožíval s nimi. V jednu chvíli si člověk říkal "Gideone, ty tupče!" nebo "Ježiši Gwen, co zase hrotíš!". Tady mezi ústředními postavami je sice chemie, ale rozhodně ne výbušná. Nenacházím tu ty vtipné, roztomilé momenty, u kterých se culím jak pako. Henry je sympaťák, Liv je zajímavá, ale... nějak... prostě... není to ono. Inu, uvidíme, jak se to vyvrbí dál. Třebas mě ještě mile překvapí.
Zrovna dneska jsem si už po milionté říkala, že si budu muset přečíst něco nefantasy, nescifi a nedyspopie, jelikož už mi z toho hrabe (a nejen z toho). A zírám vám takhle na tu hromadu na přečtení, ona zírá na mě, a ejhle, tu si všimnu, že já vůl jsem úplně zapomněla na třetí díl krimi o Cormoranu Strikeovi. Ehe? No přeci třetí díl krimi od geniální J.K.Rowling píšící v tomto případě pod pseudonymem Robert Galbreith. Jop. Takže mi ve sloupečku nejspíš přibude. A možná i něco víc. Zítra mi opět přijde balíček s hromádkou knih a o čtrnáct (cca) dní později další... a jak jsem tak koukala na ediční plány vydavatelství, tak do vánoc to bude ještě tak dvakrát, třikrát. Parchanti. Letos se opravdu rozšoupli. K nelibosti mé peněženky a rodičů, kteří se děsí toho, že se můj pokoj pod vahou knih brzy zbortí přímo do obýváku. Jó, já doufám, že néé... ehm... Když je miluješ, není co řešit...
A jelikož tu dvě hodiny plkám opět o blbostech, jdu zalézt a modlit se, aby nikdo nezvonil. Takže zase někdy...