"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Květen 2016

změna vizáže

19. května 2016 v 14:17 | hyunderella |  jen tak...
Zdar,
sice miluju japonské zahrady, ale už jsem potřebovala změnu, takže temtokráte to vidím hnědě. Jako vždy to není přesně to, co jsem chtěla, ale alespoň trochu se to přibližuje. Až mě jednou úplně nakrkne vymýšlení nových zjevů, nahraju nějaký vzor z nabídky. :D

více zase příště


Květnový plk o nemilých leč důležitých tématech

17. května 2016 v 19:37 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!
Jsem po čtyřech nočních, kantáre jak zákon káže, rozhozená ze slepičárny v práci, neustále unavená, protivná. Jop, hádáte správně - stav nezměněn.
Spáchala jsem hromadu náušnic, pár autorůženců. Načetla rekordních 9 knih od posledka! Opravila nějaké titulky, stáhla pár nových anime (a nemám místo na disku, chjo), jinak celkem prd. Jsem stále v práci. Chvilku se na mě usmálo štěstí a měla jsem celé 4 dny volna, ale utekly neskutečně rychle. Po pár krásných dnech je venku opět hnusně, takže depkačím a jsem líná cokoliv dělat. Snad už konečně upravím a nahraju do galerie nové přírůstky v mé tvorbě bižu a nějakou tu fotečku mých kočičích hajzlíků.
Týdny ubýhají a já nejsem schopná fungovat. Bolí mě každý sval v těle, po Redbullu chrápu (jo, dává křídla - tak pitomý sny jsem dlouho neměla :D ), zhoršil se mi zrak, hormony mají mejdan a celkově je i špatně. Buď jsem prodělala nějakou virózu, něco se teprve pokouší vyvolat mi nějakou chorobu, vyhořívám nebo mě někdo proklel. Každopádně to nedávám. Při životě mě drží cukr, kofein, postel a literatura. Ke kočkám natáhnu ruku a zdrhaj, jako bych měla mor. Jsem sama sobě neskutečně protivná a bojím se, že v práci brzo bouchnu. Zatím se snažím, ale moje sebeovládání jde rychle do kytek. Obzvlášť, když se opět objevil fenomém neopodstatněných pomluv a ubližování si navzájem.
Člověk by řekl, že když začne pracovat na místě, kde umírají lidé, budou jeho spolupracovníci stejně duchovně založeni a naloženi, ale přicházím na to, že někteří se pouze za zájem o duchovno a péči o lidi schovávají. Snaží se schovat své hnusné, zkažené a zlé "já" za rádoby milou, usměvavou masku. Svými plky o dobrotě a víře okouzlit nadřízené a přitom škodit na všech frontách. Trhat pracovní kolektiv na kousky, zasévat nedůvěru, mařit snahy ostatních konat, co je správné. Lhát a vrážet kudly do zad. A přitom se nechutně usmívat a dělat ze sebe neviňátka, rádoby si hrát na kamarády a důvěrníky. Nejhorší na tom je, že vaši nadřízení vidí jen tu masku a snad ani nechtějí vidět to, co je pod ní. Přehlíží palčivé problémy a snaží se nacházet zcela neexistující. Pak si říkáte, jak jsou lidé hloupí, a že byste se měli lépe, kdybyste se narodili jako bezectná svině, která umí žít na úkor jiných. Naším posláním je doprovázet nevyléčitelně nemocné až do úplného konce, tišit jejich bolest, pečovat o jejich biologické a spirituální potřeby, naslouchat jim a na základě vyřčeného jim pomoci smířit se s nevyhnutelným, uspořádat zbytek života a zajistit jim důstojný odchod. Někteří však pouze kážou dobro, ale na ostatní kašlou. Není nic horšího, než když přijdete do práce, převezmete si po takových zmetcích službu a pak jen čumíte, v jakém stavu vám zanechali klienty. Pokálené, dehydrované, proleželé, ale hlavně že celý den chudáci seděli v křesle a mají pušťenou televizi. Člověk, který sotva vnímá, jestli je den nebo noc, telku mít zapnutou fakt nemusí, ale žízní by umírat nemusel. A když na takové jednání poukážete, udělají tu svini z vás. Nebaví mě to. Tenhle nechutný kolotoč stále a znovu. Potkávám i úžasné lidi se srdcem na správném místě, s vůlí pomáhat, se zdravím rozumem, ale stejně jako já jsou většinou za svůj boj odměněni jen pomluvou a strádáním. A snad nemusím komentovat ani finanční ohodnocení. Proč je dopřáno sluchu jen těm cílevědomým mrchám? Proč se alespoň občas neobjeví slovíčko díku za dobře vykonanou práci? Nebo upřímný, pozitivní úsměv? ... Úvaha na dlouhou dobu... Není to dlouho, co jsem se snažila angažovat v obhajobě kolegyně, která byla na základě nepodložených pomluv vyhodnocena jako nedůvěryhodný pracovník a byla "požádána", aby po dobrém "odešla", jinak jí bude ukončena pracovní smlouva. Ke svému neskonalému zděšení jsem přišla na to, že vedení je na tom opravdu zle. Čekala jsem, že budou mít na očích klapky nebo nasazeny růžové brýle, ale ono to bylo ještě horší. Byly to brýle pro slepce. Dopřávali svému sluchu, ale vidět nic nechtěli, protože vidět, znamená potvrdit si realitu. Uši snesou vše. Je snažší věřit vyřčeným lžím, než vidět pravdu. Ničeho jsem nedosáhla, skončila jsem znechucená a zklamaná, ale alespoň malinko dobrý pocit jsem měla z toho, že MNĚ opravdu nebyl lhostejný osud dobrého spolupracovníka a udělala jsem vše, co bylo za daných podmínek možné udělat. Že jsem jen slepě nepokývala hlavou, jako že je to asi fakt blbě, ale snažila jsem se pomoci činy. Ale holt platí to, co má jako motto má nejlepší kamarádka a kumpán v bláznovství : "s poctivostí pod drn dojdeš", jelikož lidé hodní a čestní umírají na zlomená srdce a duše.

p.s.takhle nasraná a sražená k zemi si připadám