"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Červenec 2014

když už, tak už...

28. července 2014 v 12:13 | hyunderella |  jen tak...
Takže...
Včera se mi totálně p... počítač, takže teď okupuju ten rodinný. Pomaličku se snažím vyždímat nějaká data z toho mého, ale jde to opravdu mizerně. No, pokusím se zachránit co půjde, abych ho pak s klidem mohla vrazit do opravy, jestli ovšem opravit půjde. Několikrát mi ho napadl vir i přes obranu a pokaždé to vypdalo, že už to nerozdýchá. Inu, rozdýchal, ale teď už asi opravdu ne. Budu nejspíš muset nechat přeinstalovat systém a doufat, že to půjde, protože nemám na nový. Chjo. Proč pokaždé, když už to vypadá, že bude líp, stane se něco, co mě utvrdí v tom, že už asi nikdy líp nebude? Myslete optimisticky... Jo, to se to řekne. Snaha by byla, ale jak to realizovat tak, aby to fungovalo. Když se mi notebook ráno ani na podvacátý nespustil, tak jsem myslela, že už vážně začnu tlouct hlavou do zdi. To se prostě nedá. Na dvacátý prvý se sice spustil, ale hned chcípnul a na dvacátý druhý jsem ho nějak přepla do nouzáku, ale čekám, že stejně brzo chcípne. Držte mi palce, ať z něj vydoluju, co půjde, protože vážně nemám na to, abych všechno stahovala a dávala do kupy znovu.

jojo, to se prostě nedá...

25. července 2014 v 16:29 | hyunderella |  stav přečtených knih a co právě čtu
Asi jste si všimli, že jsem značně pokročila s Consuelou, ale že jsem taktéž načala další letošní knižní novinku. To máte tak, když se objeví talentovaný autor s notnou dávkou fantasie, který se čte jedna báseň, má přednost. Consuela mě hodně baví, ale těžkopádný jazyk let minulých mi jde o poznání pomaleji. Mno, beru si něco na čtení do práce, tak uvidíme, kolik toho stihnu načíst, když jsme na celé oddělení jen dvě sestry a to bez ošetřovatelky, takže jednou rukou píchat injekce a ředit antibiotika a druhou vynášet močky a utírat zadky. Asi tak. To zas bude mela. Poslední služby stály za véééélký ..., takže - Bože, ať je klid, prosím!!!!!! To že to přestávám dávat, píšu furt. Nedivte se. Teď už mám z těch sajrajtů nejen zánět v krku, ale i středního ucha a vážně to bolí jak čert. Už dávno nejsem studentka, která si může vzít jen tak omluvenku a vypotit se doma. Neschopenka je věcí pro opravdu nouzové případy u normálního pracujícího člověka, protože přijdete o dost peněz, takže normálně chodíte s horečkou, sotva lezete, ale dolézt musíte. Je mi dost blbě, takže nálada na bodě nula, vůle taktéž žádná. No nic, balim a frčim na vlak.Usmívající se

aby se neřeklo...

21. července 2014 v 15:03 | hyunderella |  stav přečtených knih a co právě čtu
Mno, takže jsem dnes dočetla 10 knihu v tomto roce. Hodně slabý odvar, ale oproti jiným rokům je to dobrý. Páč mi přišla hromada nových knížek (jak jinak), musím to krapet dohnat. Ale asi bych nejdříve měla začít s těmi resty, které mi nejdou. Dneska možná kousek Consuely a možná kousek Uličky tisíce květů. Smutně na mě koukají další tři díly Cherie Priestové a stále nenačatá Oksa. Mám tu další díl Temných hrdinek, Modrokrevných, Školy noci, Hamiltonové ságu o Merry Gentry, prostě kotel knih a prdlajs čas. Navíc z toho vedra by jeden chcíp. Chtěla jsem si jít navečer sednout ven, ale je tam nějak zataženo, takže z toho asi moc nebude. To je ta má příslovečná smůla. Mno, jdu si ulovit něco k jídlu a jdu pokračovat ve čtecím kroužku. Četbě zdar!


ponocování v práci....

20. července 2014 v 0:08 | hyunderella |  jen tak...
Takže...
Neumřela jsem, nebojte. Ale nebyl ani čas, ani chuť, prostě žádná vůle se sem dokopat a napsat pár slov. Byla a jsem stále krapet nachcípaná až běda, na oddělení se kope, všude lítá nechutný prach, smradu že by jeden pad, všude bordel, kravál, že jsme všichni zralý na psychiatrii, pacienti na prášky, kašlem, plivem, snad i čůráme omítku. Půlka z nás má zánět hlasivek a spojivek. Prostě hrůza. Člověk prostě neví jestli se smát nebo brečet. Venku pařáky, větrat se nedá. Přijdete z práce, hlavu jako dýni, došouráte se do sprchy smýt všechnu tu hrůzu světa a padnete totálně vyčerpáním. Vprostřed spánku se proberete, páč vás dusí ta nashromážděná omítka, co se pomalu mění v beton. Dvě hodiny máte tuberáský záchvat, než se to všechno dostane ven, oči vám lezou z důlku, pak padnete totálním vyčerpáním a zvoní budík. Na odstřel. Takže vážně není vůle cokoli dělat. Teď jsem zkoukla pár anime, dokoukla pár dorama, přečetla nějakou tu mangu, ale ruční práce jsou na bodu těsně nad mrazem (jo, pár růženců jsem spáchala, ale to je tak vše), literatura... é... teď se pokusím něco načíst, ale moc toho nebude. Je tu celkem dost práce. Mno, asi takhle. Dostala jsem zánovní foťák, který dělal úžasný fotky... jo... dělal, protože jsem ho dostala do pazour já a na co já šáhnu, to už nefunguje. Takže si šetřím na fungl nový. Třeba, jednou. Co dál? Nějak nevím. Stále jsem nezadaná. Nejspíš forever, protože já chlapy lovit neumím a oni se o mě moc nesnaží. Jediná akce z jejich strany je paralyzovaný pohled do výstřihu a u toho končíme. Holt, být normální se nenosí. Nějak se s tím začínám sžívat, depky mi už nějak na tohle téma dochází.
Takže...
Víte, že žiju. Stav nezměněn. Teď jdu picnout chrousta, který se sem vloupal otevřeným oknem a pěkně prudí, protože koná nálety na mojí hlavu. Má to spočítaný, muhehe. Dobrou.