"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Prosinec 2013

novoroční předsevzetí 2013

31. prosince 2013 v 0:47 | hyunderella |  jen tak...
Tak, a je to zase tady.
Co?
Konec roku.
Mno, a já se zase ohlížím, jaký ten rok byl. Nebylo to úplně nejhorší, ale rozhodně jsem zažila hodně perných chvil a vcelku ráda bych se bez nich obešla. Asi tak.
Chlapa pořád nemám, finančně jem si trochu přilepšila (tím pádem jsem ještě víc rozhazovačná), dodělala jsem pár restů v ručních pracech, dočetla jsem pár restů v knihovně. Bohužel jsem nucena dva kusy převést do dalšího roku. Ano, opět za to může moje blíženecká nestálost. Začnu jedno, po chvilce mě to nudí, začnu druhé, zase mě to nudí, tak se vrátím k předchozí nebo začnu úplně něco jiného. A stále dokola. Momentálně šílím z jedné ze svých starších závislostí - Star Wars, takže mám nakoupenu téměř celou sbírku volných románů z tohoto světa a čtu, čtu, a budu číst. Hana Sola čtu už vcelku dlouho. Pravda, moc mi to nejde. Ty knížky mají mrňavá písmenka a já mám co dělat to kolikrát přelouskat. A to na blízko vidím relativně dobře. Teď jsem docela jela v práci ve volných chvilkách. O svátcích je tam o maličko volnější režim, takže se jich pár našlo. Zaplaťbánbůh. Už jsem opravdu blízko hranice vyhoření, takže to celkem bodlo. A já potřebuju vypnout z reality, kterou krutě nezvládám. Ale to je zase jiný problém.
Mno, rozmýšlím, na co si večer připijeme v kruhu rodinném. Podle dlouhodobého horoskopu na příští rok by to měl být rok úspěšný, tak snad to konečně vyjde. Jsem poměrně esotericky založená, takže ve věštby věřím. Tak tfuj, tfuj, tfuj, ať to projde.
Všem do nového roku jen to nejlepší, ať se vám splní vše, co jste si přáli. Hodně zdraví, štěstí, lásky, nějakou tu korunku k duhu, spoustu nezapomenutelných ale příjemných chvil, úspch vevšem, co děláte či plánujete dělat. A - radujte se z každé maličkosti. Nebuďte pesimisti, od toho jsem tady já...


bdění v práci

23. prosince 2013 v 23:01 | hyunderella |  jen tak...
Zdar a sílu, jsem tu zas.
Kupodivu jsem se rozhodla napsat pár slov jen několik chvil po dlouhém proslovu. Nu což, jak jsem psala v minulém článku, potřebuju se vypsat. Momentálně bdím na noční v práci. Přeci jen nám tu přes svátky někdo zůstane, takže je co dělat, ale oproti jiným službám, viz před dvěma dny, to ujde, ikdyž bych tu nejraději nebyla. Snažím se dohnat čtenářský sloupeček. Momentálně louskám Ranní červánky, které, jak už jsem psala, mě dost nebaví. Snad to do rána přelouskám a k tomu ještě alespoň kousek Úsvitu rebelů. Miluju Star Wars. Jsem úchyl na hodně věcí, tohle je jedna z nich. Kolikrát mi stačí někde zahléhdout logo, fotku, klip, slyšet melodii a jsem zase na vlně nesmrtelné hvězdné pohádky. Teď si užívám hromadu knížek + si budu užívat hromadu knížek, co jsem si nadělila pod stromeček. Jou. Sám sobě Ježíškem. Letos mi nějak chybí fantazie, co se dárků týče, takže jsem nakoupila to, co si kdo přál. A ten, co si nic nepřál, dostane to, co si myslím, že by se mu hodilo x líbilo. Všichni tvrdí, že Vánoce nejsou o dárcích, ale když pod stromečkem nic nenajdou, jsou stejně zklamaní. Lepší kravina myšlená upřímně, než nic.
No nic, jdu pokračovat. Je jedenáct a všichni už jsou nejspíš vyspalí, protože courají po chodbě, dělají kravál a budí ty, co bych nejradši vyděla spát hezky do rána.

Předvánoční čas - čas napětí, ticha a katastrof

19. prosince 2013 v 22:25 | hyunderella |  jen tak...
Tak jste si určitě povšimli, že oproti říjnu, kdy jsem měla jeden ze svých delších proslovů se opět nic nezměnilo. Jen měsíc a nával dalších špatných věcí. Jop. Můj život je opravdu jeden velký magnet na nepříznivé události. Jelikož jsem se o nich rozepisovala v nepříliš dobrém rozmaru na jistých sociálních sítích, nebudu se k nim už nijak obšírně vracet. Jen snad, že se den ode dne rozrůstají a přívádějí mě pomalu ale jistě do hrobu. Předvánoční čas by měl být časem radostného očekávání, ale v naší rodině bychom tenhle svátek nejraději úplně vymazali z kalendáře. Vánoční výzdoba v obchodních centrech, která se skví už někde od konce října, mě dohání absolutně k šílenství. V půlce listopadu v řetězci Tesco hrají koledy a mně z nich totálně cuká oko a padá v křeči koutek. Jednou mě z toho vážně klepne...
Mno, pod stromeček jsem si naobjednala knížky za nehoráznou cenu, takže bych ale už opravdu měla krapet zapracovat na dočtení těch stávajích. Jenomže já z práce přijdu vždycky úplně jako zombie, dva-tři dny se dávám dohromady vším možným, nejradši bych je celé prospala a už jdu zase do toho ústavu, abych se následně vyhrabala zpod neustálých psychických šoků a zombičila dál. Jediné plus za celé tři roky je navýšení mého mzdového základu. Momentálně jsme na tom dost finančně špatně, takže si nemůžu dovolit jít jinam. Ale už to vážně nezvládám. To jsem si mylela, že přežiju všechno. Jenomže začínám mít stavy totálního vyhoření. Chce se mi ječet a kopat kolem sebe, namísto toho ale musím nasadit profesionální nic-neříkající úsměv a jít dál. Hrabe mi. Jako že opravdu. Není to dlouho, co jsem si musela udělat ultimátní dorama maraton, abych přebila nemocniční noční můry praštěnými japoskými hláškami. Byla jsem potom schopná fungovat tři dny relativně normálně, jen s občasný dementním chichotáním a pár japan průpovídkami. Asi to byl děs sledovat mě, ale přežila jsem tak dvě vražedné služby, než jsem se zase sesypala a brečela do polštáře, abych neděsila rodiče, kteří už jsou tak sami dost o sobě s nervy v kýblu.
Že bych si už konečně měla zajít ke cvokaři? Asi měla, ale upřímně - zatím jsem nenarazila na žádného, který by ve mně vzbuzoval důvěru. Opravdu je pro mě jednodušší vypsat se tady, do koutečku v koutečku sítě. Tak to se mnou prosím vydržte.
Povídky se odkládají na neurčito. Příliš v nich zaznívají mé splíny a není to hezké čtivo. Přitom jsem vcelku spokojená s hrubým náčrtem, který jsem si nedávno stvořila ke třem kouskům. Potřebovala bych pořádnýho francouzáka od sličného múzáka. Kde nic, tu nic, parchanti.
Korálky mi teď taky dlouho nejdou, nejsem schopná plnit ani resty. Všechno mi padá z ruky. Nic mě nebaví.
Přes svátky jsem víceméně taky v práci, takže alespoň nějakou četbu se budu snažit dotáhnout do konce při dojíždění. Tenhle rok je prostě na pěst a já doufám, přeju si, žadoním, aby ten příští byl lepší. A to nejlépe ve všech ohledech. Pracovním, rodinném, taky by to chtělo konečně chlapa, tvůrčím, zdravotním... Zakončím trapným sloganem.:
"Že se na to na, na mou věru, z vysoka už nevyseru."

Silná slova? Momentálně asi opravdu lepší nebudou.
Ve tři ráno vstávám, je půl jedenácté a já se zase klepu jako ždímající pračka, co zas bude...


AMV když mrzne až praští

11. prosince 2013 v 12:04 | hyunderella