"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Srpen 2013

F.Schubert - Serenade

23. srpna 2013 v 22:43 | hyunderella |  videoklipy

Mentalista AMV

19. srpna 2013 v 13:24 | hyunderella |  Videa
Proč tyhle dva ještě nejsou spolu? Takový krásný pár...


Carl Orff - Carmina Burana

16. srpna 2013 v 23:01 | hyunderella |  videoklipy
dokonalá hymna konce světa...


Zdolání 701 stránkového vrcholu poprvé!!!

13. srpna 2013 v 18:11 | hyunderella |  stav přečtených knih a co právě čtu
Tak jsem konečně, zhruba po pěti letech, dočetla jednu z nejtlustčích knih, co jsem kdy začala hltat. Byla by zdolána mnohem dříve, ale kvůli své práci, problémům doma, své neklidné mysli a mnoha dalším překážkám, jsem ji dočetla až dnes. Taiko je rozsáhlý epický historický román, který vás zavede do období tzv. Zlatého věku, do neklidného období válek o nadvládu nad Japonskem. Prodíráte se v něm životem Hidejošiho Tojotomiho, jeho pána Nobunagy Ody či jeho nepřítele Iejasua Tokugawy. Známé japonské dějiny jak je nejspíš neznáte jsou čtivé, napínavé, ikdyž poněkud rozsáhlejší. Pravda, už teď se třesu i obávám Jošikawowa románu o kontroverzní postavě japonských dějin, Musašim. 928 stran dějin bude rozhodně ta největší výzva, jakou jsem kdy byla ochotna přijmout. Prozatím mám v plánu načíst a dočíst to, co se mi dlouho válí na regálech v pokoji. Páč se znám, brzy mi zase přibude balík knížek a já nejsem schopná dočíst resty. Teď jdu přečíst pár stránek dalšího, jinak nepokročím. Jednou se z té své blíženecké nátury zblázním :) .

Četbě zdar!

P.S. Miluju to šustění papírových stránek a vůni klihu a tiskařské barvy.... Čtečka by možná vyřešila můj problém s místem na knihy, ale je to elektronický hnus. Co po nás jednou zbyde? Obvody? Radši mám neskladné chytače prachu, jak jim říká moje máma. A ekologii sem netahejte. Strom můžete zasadit, kniha se rozloží. Zato čip nebo plast... téma na úvahu...


rychlý souhrn

10. srpna 2013 v 16:24 | hyunderella |  jen tak...
Ti, kdo sem občas vlezou vícekráte si určitě povšimli, že mi nějak zvlášť nepřibývají stránky delší dobu rozečtených knih. Důvod je na snadě - jsem buď pořád v práci, nebo jsem totálně tuhá z práce. Ne že bych neměla náladu číst. Teď jsem během týdne tři knihy dočetla a začala číst další, ale nejsem spokojená se svým tempem. Kde jsou ty časy, kdy jsem shltla 4 knížky týdně minimálně, abych se další týden válela ve stránkách zas. Pravda, většinou to bylo v létě, kdy jsem měla prázdniny. Teď už pro mě dovolená nebo volno znamená jen dny, kdy nemusím vstávat brzy do práce a mám čas marodit. Protože tak je to skoro pořád. Jakmile přepnu z "musíš" na "nemusíš", padnu za vlast. Myslím, že kdybych žila v devatenáctém století, už bych umřela na souchotiny nebo něco podobného. Mno, nebudeme depkačit. To děláme furt, že?
Včera jsem se po práci rozmýšlala, se kterou povídkou bych měla pokračovat dál. Ve finále jsem zjistila, že u všech je nit přetržená už moc dlouho a já se budu muset rozpomenou, kudyma jsem to vlastně chtěla jít a navázat na ni. Ke své smůle všechny čtyři píšu drobet jinačí řečí. Většinou to bylo ovlivněno věkem a tím, co jsem zažila, přečetla, viděla... Plus jsem si spáchala dva koncepty na nové dvě povídky, které by měly být kratším, ale vcelku snad zajímavým počinem, protože by se měly odehrávat na hranici reálného a nereálného. A ještě navíc by měly být shounen-ai. Jop. I tomuhle holduju ve velkém. Nó, necháme se překvapit. Možná na to opravdu jednou dojde. Teď bych potřebovala polibek múzy (nebo múzáka :o) ), abych spáchala další krátkou básničku.

Pro teď ende, páč jdu do rachoty. Kam jinam. A mám neodvratný pocit, že opět budu plnit limity a krematoria... Předvídavost je hnusný dar, věřte tomu, nebo ne. Ten kdo je jím postižen, to nemá v životě lehké. A ten kdo předvídá pouze to špatné, většinou nemá optimistickou náladu. J.ako já

ohlédnutí za červencem

1. srpna 2013 v 22:25 | hyunderella |  jen tak...
Tak tu máme první srpen a já jsem se jala pohlédnout zpět na průběh letošního července, který byl relativně v duchu změn. Měla jsem nepovedenou dovolenou, nastoupily nám do práce dvě nové posily, začala jsem zase o trochu víc číst, víc depkačit, víc vzpomínat a tak vůbec... Některé události byly pozitivní, jiné negativní. Celkově z toho mám v hlavě guláš. Opětovně se k tomu dostavily zdravotní potíže, které valnou měrou mohou za to, že mi ještě víc šplouchá na maják. Ano, nejspíš už definitivně nejsem "normální". Vždycky jsem byla drobet labilní, ale teď už je to na hranici. Neustále se mi chce brečet, velice často mám okénka nostalgie - což by se dalo přeložit jako totální výpadky mimo realitu s hromadou vzpomínek na časy minulé a lepší. Z čehož většinou vznikají počátky mých depresí, které vždy vyústí v pláč a horečku. Přestávám zvládat reálný svět. Všechno mě lidově sere, jsem nevrlá, vzteklá, zklamaná, přetávám mít vůli cokoli řešit, jednat. Nechce se mi chodit do práce, do krámu, celkově je prostě vůle na bodu mrazu. Chci spát, snít a už se neprobudit. Mám návaly ubrečených sebelítostných nálad. Celkově to prostě stojí za hovno a ze mě se stal absolutní psychouš zralý na antidepresiva, které jsou k jeho smůle zrovna pro něj nepoužitelné, protože po nich bulí o 200% víc. Jop, děs. A páč internet snese vše, opět to datluju na svůj blog. Deníček jináč nevedu. Leda menstruační.... Ano, trocha ironie mi zbyla. Málo, ale někde tam ještě je. S jednou novou kolegyní jsme si celkem padly do noty a páč je z mého rodného města, doufám, že nám dobré vztahy vydrží a občas mě vytáhne z mé sebelítostné ulity. Vcelku saďárna házet vlastní depky na druhé, ale jestli mě z mého hradu občas někdo nevyštípe, nejspíš vážně pomřu na zlomenou mysl. To, že je mi fyzicky dost blbě, mi vážně na celkové pohodě nepřidává. Mám toho dost, ale jsem v bludném kruhu. V práci to stojí za hovno - zdraví stojí za hovno - duševní zdraví stojí za hovno - doma to stojí za hovno - tím pádem to v práci stojí úplně za hovno -a můžeme stále pokračovat dokolečka dokola, do zhebnutí. Máte mě dost? Já sebe taky. Že si z toho nemám dělat těžkou hlavu? Ta už na tom krku skoro nesedí. Že bude líp? Možná, ale optimismus nikdy mému světu nevládl. Obzvlášť když řešíte jednu životní katastrofu za druhou. To pak pozitivní myšlenky vymřou jako kdysi dinosauři. Občas náhodně vyhrabete nějaký jejich pozůstatek, ale tím spíš dokazujete, že jsou pouze minulostí.
Potřebuju klidné, vřelé pracovní prostředí, méně špatných zpráv, přítele k čajovým dýchánkům a hovorům o ničem, a hlavně - konečně svého prince, který mě obejme a řekne, že všechno bude fajn. Začínám být stará panna a z toho má depka ještě víc kyne. Já nechci umřít sama, ale už přestávám doufat, že po tomhle světě chodí někdo, kdo by mě chtěl a koho bych chtěla já. Nejsem zlá, nejsem zase tak ošklivá, nejsem tak vybíravá. Tak proč jsem o něj ještě nezakopla?