"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Květen 2011

O duši

25. května 2011 v 18:10 | hyunderella |  rádoby literární tvorba - chvilka poezie a povídky
O duši
Plíce se naposledy křečovitě naplnily životadárným kyslíkem. Hruď se mírně pozvedla, nejistě se zachvěla a strnula. Srdce se postupně, úder po úderu zpomalovalo, až úplně přestalo bít. Vědomí se konečně vydalo směrem vzhůru, ke snovým dálavám. Duše zesnulého opouštěla reálný svět, zanechávajíc za sebou nedokonalou, prázdnou schránku, jíž zanedlouho měl strávit očišťující oheň, kdesi v jednom malém, bezvýznamném krematoriu…
Malé, rádoby neexistující nic se pro sebe usmálo. Mířilo vstříc nadpozemskému bytí, nadnášeno stejně imaginárními křídly, jako bylo ono samo. Stoupalo vzhůru či přímo před sebe, střemhlav dolů nebo kamsi do strany. Samo nevědělo. Ale to vše bylo nepodstatné. Putovalo do světa věčného klidu a míru. Do světa nepředstavitelného krásna, kde má vše svůj řád a nikdo, nebo spíš nic, tam nechce a ani snad nemůže být nešťastné. Rozjímalo nad vizemi života, nebo spíše stavu, který jej lákal k sobě. Astrální cesta probíhající kol něj hrála všemi rozličnými barvami, vesele poblikávala, tvořila obrazce připomínající tvory z dávných bájí…
Duše se nechávala unášet pocitem absolutního, do té doby nepoznaného štěstí. Její cestu nemohlo ovlivnit vůbec nic. Ani horečné snažení lékařů, kteří se marně pokoušeli, pomocí moderních přístrojů, přimět navždy pozastavené srdce právě zesnulého, mladého člověka, aby znovu naskočilo pod vlivem umělé jiskry k životu. Nechtěla se vrátit. Co by jí čekalo v tom po autonehodě rozbitém těle? Strasti života v jednom brzy zapomenutém časovém údobí? Tunelem se proháněly obrazy posbírané během tohoto lidského života. Vize plné strachu, nenávisti, závisti, sem tam i štěstí a lásky. Proč znovu zakoušet hoře, které takový život přináší? Nyní je ve stavu nekonečnosti. Nic nemá začátku ani konce. Je. Je a šťastné. Necítí bolest. A blíží se k něčemu víc. K něčemu, co se dá považovat za začátek i konec. Za nekonečnost. Veškeré vědění i úplnou neznalost. K něčemu, co ve stejnou chvíli existuje i neexistuje a přesto vše řídí. Chtělo se stát součástí toho víc. Sloužit mu…
Tma…
Všude náhle nepropustná tma. Ani náznak veselých, vířících barev.
A pád…
Střemhlavý pád do neznáma. Do propadliště prostoru a času…
Strach, úzkost… Může duše cítit něco takového?
Nekonečný pád odnikud nikam. Nikam? A co tam?
Tečka? Bod bílého světla? Tam je konec?
Ne…
Konec tmy. Okolí rozčísne oslepující záře. Vše má náhle opět tvar, váhu, barvu… Vše je tak známé a přitom neznámé. Rozpité do shluku matných skvrn a podbarvené nepoznanými zvuky…
Srdce? Podvědomá touha dýchat a následně křičet?
Kde to jsem? Co jsem?
Zima. Teplo.
Pít…




Jsem. Žiji.

Smrt kolem nás

24. května 2011 v 19:50 | hyunderella |  rádoby literární tvorba - chvilka poezie a povídky

Smrt kolem nás


Ve vysoké trávě kytička kvete,
šeredný svlačec se po ní plazí.
Proč si tak krutý, ó ty světe?
Proč se ta kytička dusí?

Ve křoví srnka pokojně se pase,
zdravé bylinky nic netušíc jí.
Vysoký lovec s kuší v ruce,
zničí vše o čem ta srnka sní.

Dívčino srdce krvácí pod ranou chlapcovou,
hořké slzy kanou z očí jejích.
Vše pro něj bylo jen malou hrou
a z jeho úst teď zní jen krutý smích.

Vždy ranou osudu, život se hroutí,
semknuté ruce k nebi se tyčí.
Nevinné srdce žalem se rmoutí
a ústa modlitbu do světa křičí.

Pověz mi prosím, ó ty krutý světe,
proč ta srnka již nepobíhá v lese?
Proč kytička na louce již nekvete?
A proč dívku říční proud ve svých pažích nese?

Pověz mi prosím, co ti nevinní udělali,
žes životy jejich tak rychle ukončil?
Čím závažným se tobě zprotivili,
žes ranou osudu smrt jim předurčil?


Saiunkoku Monogatari AMV

24. května 2011 v 1:35 | hyunderella |  anime amv
Tak jsem zase objevila nádherné anime, které z neznámých přičin nikdo nepřekládá. Při shlédnutí amvéček na youtube jsem se rozhodla, že ho zkouknu v ájině a budu doufat, stejně tak, jako u Bakumatsu. Tam jsem se dočkala...


depčička 101

16. května 2011 v 0:04 | hyunderella |  jen tak...
Není nad to, pobavit se u dobrého dorama a pít u toho dobrý čajík. Že jsem zase sama? Jak to tak vypadá, tak i zůstanu. Lidi, nevěříte, jak je deprimující, občas se podívat do profilů svých známých a zjistit, že polovina z nich žije manželským životem nebo očekává potomka.
Táhne mi na třiadvacet a ještě jsem nebyla na pořádným rande. A už mi z toho neskutečně hrabe, jinak bych nebyla takový magor a nepsala to takhle do éteru. Může mi někdo psychologicky rozebrat, jak je možné, že jsem schopná dělat dohazovačku, ale sobě si nikoho nedohodím? Nebo proč mě na flirtovací úmysly mého okolí musí upozorňovat kolegyně? Celkem by mě zajímalo, jestli ještě na světě žije chlap, který by to se mnou myslel vážně. Víte, už je mi celkem na blití z toho, že kdykoli se kolem mě objeví zástupce opačného pohlaví, je to jeden z těch, co se snaží mě zatáhnout za křoví a pak zmizet v propadlišti dějin. Je vážně tak špatný, věřit v to, že na tomhle světě existuje ještě něco jako láska? Nebo alespoň náklonost tomu podobná? Víte, kytka by občas potěšila. V životě jsem jí od nikoho nedostala...
Omlouvám se za svůj slovní průjem, ale mám vážně jednu z těch životních krizí, ze který nevím, jak vybruslit.

To jsem vážně tak ošklivá a hloupá? Je vážně tak hloupý, chtít trochu romantiky? Proč se každej kluk nechá sbalit kurvou, ale sám není schopen se vyjádřit holce, která se mu líbí? Nebo se vyjádří... v opilosti po vás šmatlá a vermomocí se vás snaží dotlačit na záchod nebo do auta, aby vás přefik. Nebo je to tak, že mám prostě na tyhle jedince takovou smůlu? To skutečně vypadám jako děvka na jednu noc? Alespoň jednou v životě bych chtěla vědět, jaký je to bejt zamilovaná... Držet se za ruce, koukat na film, jít na procházku, ležet jen tak v posteli jeden druhému v náručí... Dá se to zažít nebo budu navždy závidět hrdinům romantických seriálů jejich neexistující život?

Vážně se asi musím ožrat a pozvracet každý měsíc, aby mě tyhle myšlenky tak náhle nenapadali. Jsem tak zdeformovaná, že mi nevadí balit neustále v práci mrtvá těla. Bože, já už u toho ani nic nepociťuju! Je to jen práce! A při sledování televize si říkám, že kdybych teď na svět přivedla dítě, byla bych ta nejhorší matka na světě, protože dnešní doba je opravdu kurevská... Ztrácím smysl bytí a to, že si tuhle skutečnost uvědomuju je sakra špatně.

Dokáže mě ještě někdo přesvědčit, že žít na týhle zemi, má smysl? ... doprdele... už zase brečim kvůli debilitám...