"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

zpětně lednové čtení - aneb začala jsem vážně dobře...

15. dubna 2018 v 15:22 | hyunderella |  jen tak...
Tak abyste neřekli, udělala jsem si chvilku na to, abych sem konečně naházela nějaké to čtení. Zpětně po třech měsících to bude fuška, ale snad mě nesežerete.

První knihou letošního roku se stala pohádková romanťárna pro náctileté Za sedmero mrakodrapy od Sarah D. Littman. Hlavní hrdinka Rosie je dcera Sněhurky a prince Krasoně. To je samo o sobě dosti problematické. No buďte potomkem dvou slavných pohádkových postav. Krasoňovi zná každý, jsou celebritami no.1. Každý čte blog slavné Sněhurky o životním stylu a snaží se být jako ona. Rosie však chodí do školy a její jedinou starostí je najít si fajnového partnera na školní ples. Jenže jde sehnat toho pravého? Průvodcem na cestě hledání se jí stává kouzelné zrdcátko, které toho nakecá až běda, ale myslí to upřímně vážně?
Pokud hledáte naprostou oddychovku pro sebe nebo svou dcerku, sáhněte po tomhle. Nemůžete od toho čekat zázraky, ale bylo to milé, vtipné a prostě holčičí.



Dalším počinem byl druhý a závěrečný díl duologie Pasažérka, Cestovatelka od Alexandry Bracken. Ještě objemnější kniha byla plná akce a napětí, ale také neskutečných zmatků. Nebo se mi to jen zdálo, jelikož jsem ji v určitém momentu musela odložit a najít další slinu na její dolouskání. Etta a Nicolas pokračují v cestě za astrolábem a za znovushledáním. Na této pouti čelí mnohému nebezpečí. Setkávají se s novými nepřáteli i nečekanými spojenci. Avšak kvůli různým událostem si uvědomují, že se historie mění a návrat k ose i sobě je čím dál tím víc složitější, téměř nemožný.
Opravdu mi kniha v mnoha věcech přišla zmatečná, proto jsem si ji neužila tak, jak bych si představovala. Což jí ale neubralo na kouzlu. Ono je totiž poměrně hodně složité napsat funkční časocestovací příběh. Mnohdy se do toho autoři zamotají až neuvěřitelným způsobem a jediné možné řešení je tento uzel prostě roztřihnout. Ale ne vždy je to cesta k dobrému. Škoda jen, že knihy nebyly uspořádány do třech svazků. Nemám z příběhu ani dobrý, ani špatný pocit. Ale pokud máte rádi dobrodružství napříč časem a zemí, směle do toho.





Třetím kouskem byl první díl nové trilogie, Sníh nebo popel od Sarah Raasch. Mimochodem tahle autorka letos přijede na Humbook. Hlavní hrdinkou této knihy je šestnáctiletá Meira, sirotek, bojovnice a uprchlice ze zabraného Zimního království. Je členkou maličké, osmičlené skupiny, která bojuje o svobodu a vlastní život. Král Jarního království totiž před šestnácti lety násilně zabral celé Zimní království, zimany pozabíjel či zotročil, zemi zplundroval. Součástí skupiny je i následník trůnu, do kterého je Meira kapku zakoukaná, nešťastně. Podaří se Meiře zachránit svou zem a zahojit své srdce?
Tohle, tohle byl super počin. Neskutečně mi to připomělo příběh jednoho staršího anime, ale název neprozradím. Bylo to fajne. Meira se mi líbí. Prapodivná království taky. Jsou prostě kouzelná. A ikdyž to jede podle známého, klišoidního young adult klíče, tak úplně klišé to nebylo. Hurá. Brzo se snad vrhnu na další díl. Ale letos je to s časem bída, takže to "brzo" se může protáhnout. Doporučuju!



Daším kusancem se stala Říše bouří od Sarah J. Maas - a prostě, byla to pecka. Jak jinak. Aelin pokračuje dál za znovuzískáním svého království a nápravou světa. Téměř všechny figurky se nám pomalu ale jistě srocují na jednom místě a vydávají se na krutopřísnou cestu. Neskutečně jsem se bála jistého klišé, které sliboval díl předešlý, ale autorka je mistr slova a akce, takže jsem byla příjemně překvapena. Extrémně tlustá bichle ubíhá překvapivě rychle. Nebudu tady poodkrývat děj, protože by to byl jeden velký spoiler. Pokud máte sérii rozečtenou, není nad čím váhat a číst dál. Pokud se sérií váháte - jako proč? Tohle je prostě bomba mezi fantasy literaturou. Je až překvapivé, jak si dokáže autorka se svým světem hrát, co z něj dokáže vymáčknout. Je to promyšlené do poslední věty. Jediné co mě mrzí je to, že jsou knihy ve formátu paperbacku. Čím tlustější kniha je, tím hůř se to drží. Mám pokaždé strach, že si zlomím hřbet nebo ohnu vazbu. To bych nepřežila.


A posledním kouskem přečteným za leden se stalo Zrádné srdce od Mary E. Pearsonové, tedy druhý díl Kroniky pozůstalých. Lia a Rafe jsou v zajetí barbarského krále, bez naděje na útěk. Avšak rozhodně se nepoddávají své situaci. Lia rozehrává nebezpečnou hru, spoléhaje se na lež o svém daru a přátelích, kteří se v utajení vydávají na nejistou cestu za vysvobozením následníků trůnu. Seznamuje se s cizí zemí a její zvláštní kultutou a náboženstvím. Potkává nové spojence i nepřátele a přichází na kloub hluboko pohřbenému tajemství společné historie, která ovlivňuje současnost až překvapující silou. Tak jako druhý díl byl ještě lepší než ten první a již (ano snad) brzo se pustím do právě vydaného třetího. Jsem totiž neskutečně zvědavá, kam tohle povede.


Tak zase někdy. Letos je to prostě bída.
 

březnové čtecí okénko - nebo spíše pořádné okno...

14. března 2018 v 18:33 | hyunderella |  jen tak...
Jaho!

Ano, vidíte správně. Po dvou (DVOU!!!) měsících se opět hlásím o slovo. A to jen díky tomu, že jsem nemocná a mám chvilku času. Při přechodu na ranní služby jsem si nepředstavovala, že budu mít tak málo volna. Ráno vstávám hodně brzo a vracím se spíše navečer než odpoledne. Když k tomu přidáte roční období, vznikne vám z toho 0 příležitostí něco dělat. Snad kromě chlastu. I když nedělám žádnou fyzicky náročnou práci, jsem vyřízená. Jednak mám nervy v kýblu a jednak se nemůžu přehodit na jiný režim. Člověk by řekl, že po skoro třech měsících bych přetočená být měla... Takhle se mi chce pořád jenom spát. Jako jo, občas si po práci zajdu na nákupy nebo do kavárny, ale co z toho? V mém věku? Kdyby teď u nás nebydlela bybička, nejspíš bychom doma shnily. Jediná doba, kdy se pořádně věnovat domácím pracem je víkend. A prouklízíte a properete celé dva dny volna a... máte z volna vy-víte-co. Kdybych měla auto, byla bych z práce doma za půl hoďky, takhle končím v půl 4 a doma jsem v půl 6. Doteď byla tma jak v pytli, nedalo se jít ani ven na procházku. Na ruční práce je umělé světlo k ničemu, na čtení nebyla nálada. A fakt jsem neskutečně unavená. Neustále mě bolí hlava. Už mě to ničí. Navíc se nám to v práci pěkně sype. Úžasní kolegové odcházejí, noví kolegové přicházejí. Jenže ti noví nemají o práci v tomto druhu zařízení ani šajna. Ani nějaký zájem o tuto problematiku. Spíš to vidí jako příležitost se nepředřít. A už toho začínám mít dost. Jako vedoucí pracovník bych je měla vést, ale když nemají zájem o nic, kam je máte jako vést? K čemu? Abychom udrželi stav, jsme "rádi" za každou pracovní sílu. Ale kdybyste to viděli... Takovou pracovní sílu bych klidně oželela. Opět začínám mít neodbytný pocit naprosté marnosti. Kdyby mě nedrželo těch pár stálých pracovníků, kteří pro naši organizaci dýchají, dávno bych se na to vykašlala. Skutečně vyhořívám. A nevím, co budu dělat, až to propukne naplno. Je pro mě obtížné vysvětlit rozumně všechny důvody, které mě do tohoto stavu mysli přivedli, ale je jich hodně. Moc. Příliš. A každý další problém, který se objeví, bez možnosti ho nějak vyřešit, mě stahuje níž a níž do propasti. To že trpím na deprese jsem už psala. Občas je to jen taková malá bezvýznamná "depčička", ale někdy už to hraničí s potřebou hospitalizace. A věřte, že tabletky opravdu všechno neřeší. Svým vlastním způsobem si za některé věci můžu sama. Protože všechno moc prožívám, "řeším". Neumím vypnout. Už ani neumím relaxovat. Pomalu ale jistě už mě ta pracovní a emocionální žumpa začíná přerůstat.
Takže proto to tu stagnuje. Dneska jsem měla neskutečnou radost z toho, že jsem dočetla po 3 týdnech knížku. Knížku, kterou vych měla normálně přečtenou za 1 den. Ten sloupeček vlevo myslím na nějakou dobu vážně. Všechno jsou to rozečtené tituly. A stále nacházím další. Takže jsem si to zatím hodila sem. Sem tam posunu záložku o dvě, tři stránky, ale víc mi prostě nejde. Po kupičkách mi v pokoji odpočívají kousky, na které jsem se neskutečně těšila, ale na které prostě nemám náladu. Já totiž nemám náladu na nic. Tak nějak mi přijde, že vlastně ani žádnou náladu nemám. Jenom přežívám. Pro nápravu této skutečnosti jsem byla o víkendu na povedeném plesu. Zatrsala jsem si, popila si, užila si chvilku legrace s přáteli... Ale bylo to prostě málo. Při pohledu na tančící mladé páry se mi honily hlavou černé myšlenky stran mého vlastního neexistujícího milostného života. Na to, jak mi život rychle utíká. Jak bych ráda měla vlastní rodinu a zázemí. Jak ale přede mnou všechno s přízvyskem chlap zdrhá. Občas nezdrhá, ale chce ze mě jenom vysávat. Prostě... Nechápejte mě špatně, ale úplně jsem ztratila iluze o čemkoliv. I když zachovávám naději, že přeci jen na světě existuje někdo, kdo tohle smaže.
JÓ... mám zase náladičku. Jdu si pustit něco k pobrečení, ať ze sebe vypustím ještě nějaké splíny, jinak to zítra po neschopnosti v práci nedám. Těším se na některé lidičky. Ale taky vím, že tam na mě zase čeká pravidelná hromádka sraček. Bohužel. Zse jsem zatížila myšlenky vám, kteří tohle občas náhodně čtete. Omlouvám se, ale jinak to ze sebe nedostanu. Možná mi někdo rozumíte. Ale já vážně nemám nikoho, s kým bych si o svých problémech a pocitech mohla promluvit. Vždyť nechápu ani sama sebe. Žiju si svůj single život, s kočkami, hádavými rodiči, bez blízkých přátel... Kamarádů mám mraky. Ale skutečného přítele jen jednoho a to zatraceně daleko. A takhle mi z toho hrabe....
No nic. Příště snad veseleji. Už bych mohla spáchat nějaké to povídání o letošních přečtených knížkách. A možná konečně začne pořádně svítit sluníčko, a řvát ptáci, a budu si moct vypít to kafe venku...

A prostě... čau a dík...


Dvě ukončené série a jeden bonbónek

9. ledna 2018 v 3:01 | hyunderella |  jen tak...
Jaho!
Letošní leden jede! Ale jen díky tomu, že mám pořád velké resty. Dnes zase tři vymažu.

Prvním kouskem je poslední díl Panových insignií od Sandry Regnierové. Tak jak nemusím skopčáky, tahle autorka mě baví. Hodně. Z celé trilogie je nejlepší jednoznačně díl první, ale i ten třetí byl neskutečně fajn. Vtipný, plný zvratů, magie, úkladů a intrik... A hlavně konečně pořádné romantiky. Prostě spoiler, ale snad už bylo jasné, že v posledním díle na tu líbačku přijít prostě musí. Jinak vidle a lopaty... Felicity je pořádné číslo. A její nejlepší, nejúžasnější, sexy elfí snoubenec je prostě top. Kdo četl chápe, kdo ne, koukejte to napravit. Možná je celá série Panových insignií pro holky, ale kluci - takhle vypadá gentleman, co mu dívky padají k nohám. A nejen díky vzhledu. Lee je prostě sen.
Možná jsem čekala v jistých ohledech kapku jiné vyústění příběhu, ale stěžovat si nemůžu. Ve finále všechno dobře dopadlo. (fajn, pro některé možná ne) Ale ty cesty časem, a hlavně ta v našich končinách... :D Takhle na nás v zahraničí nahlíží? Muhehe. Možná si pro tu prču celou sérii sjedu někdy v létě. Naráz. Díky Fragmente!


Druhým zakončením jedné série bylo Křišťálové království od Amandy Hockingové. Zprvu mě tahle série možná bavila víc než autorčina předešlá ze stejného světa, ale druhý díl to kapku zazdil a ten třetí... No, čekala jsem na nějaké wau. A prd. Kdo četl chápe, kdo ne - no, posuďte sami. Je to milá, rychle ubýhající série, ale některé věci měli přece jen větší potenciál. A proč tolik násilí? Vím, že by měla být kniha dramatická, měla mít spád, ale ne nucený. Tak mi to totiž přišlo. A tak jak jsem měla zprvu Ridleyho a Bryn ráda, ve finále mi nějak pili krev. Vážně. A to by hlavní postavy dělat neměly, vážně. Ovšem jiné postavy byly dobré. Zajímavý byl i jejich vývoj. A Konstantin...? Proč? Nemám náladu patlat se tu s anotací, jelikož už od prvního dílu se motáte v jednom. Četlo se to dobře, ale Kroniky Kaninu jsou pro mě spíše zklamáním. Tryllové se zpočátku zdály děsné, pak se rozjeli, ale Kaninci naopak. A ta protivná Wendy na konci příběhu? Čím si to ta holka zasloužila?

ale ty obálky jsou super

A třetím počinem byl takový malý bonbónek v růžovém Drž mě pevně od Davida Levithana. Drobka Coopera jsem si nemohla nechat ujít, protože ho prostě není dost. Kdo nezná, ať ráčí přečíst počin Will Grayson, Will Grayson. Zajímavou spolupráci, ve které hraje prim hetero láska, ale ta gay paráda to totálně převálcuje. V tomhle počinu jde jen a pouze o mistra Drobka a jeho muzikál! A je to vtipné a růžové a gay a prostě bonbónek. Nic pro homofoby a ty, co nemají rádi hudbu. A my ostatní tleskáme!


jen fuchsiová může to být...

A restům zdar! Zase někdy.
 


Vánoční vyprošťováky aneb knihy jen na Vánoce

6. ledna 2018 v 2:30 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!

Loňské svátky pro křesťanskou i komerční populaci konečně skončily (pravoslavné teprve začnou), takže je nečase ohlédnout se nad tématickým čtivem, které jsem při nich stihla zdolat. V plánu jsem měla 3 kousky, ale bohužel jsem díky pracovním povinnostem stihla jen dvě. Nu což. Tu třetí buď ještě teď někdy dropnu, nebo ji nechám u ledu na Vánoce příští.
Prvním kouskem se stal titul Dash a Lily: Kniha přání. Velmi milý příběh ze spolupráce autorů Levithan x Cohnová, od kterých jsem již jeden kus četla. Příběh to byl miloučký, veselý, napínavý a tak prostě vánoční. :D Dash nesnáší Vánoce. Od té doby, co se jeho rodiče rozvedli, jde vše od desíti k pěti. Libuje si v klidu a samotě a knihách. A tak když se lstí postará o to, že bude na svátky doma hezky sám, projde se do svého oblíbeného knihkupectví, kde mezi regály najde podivný zápisník. Ten obsahuje zprávu od jisté Lily, která by ráda pomocí tohoto předmětu hrála jistou hru. Dashův klid jde do háje - je to přece výzva!
Lily je praštěná dívka, která miluje Vánoce nadevše. Vánoční atmosféru nasává jako houba a culí se díky tomu od ucha k uchu. Když se jde jednou projít do svého oblíbeného knihkupectví zkontrolovat jistý zápisník, s nímž chce zažít nevšední dobrodružství, zjistí, že na její hru někdo přistoupil. No nemůžou být svátky ještě lepší?
A tak začíná vánoční dobrodružství o hledání sebe sama a možná i lásky!
Na Vánoce top. Je to tak nechutně tématický, že už to víc nejde. Jindy by ta knížka byla jen obyčejným příběhem, ale v době Vánoc je prostě k sežrání. Skvělá oddychovka pro romantické dušičky. Možná že je tam pár maličkých nesrovnalostí, ale do téhle knížky je škoda rýpat. Holt někdy ty spolupráce nevyjdou úplně na 100%. Každopádně doporučuji na příští svátky. :D


Druhým počinem se stala novinka opět od CooBoo, Polibek v New Yorku od Catherine Riderové. Opět miloučký, sněhem zavátý příběh z New Yorku, ve kterém je jisté romantické dobrodružství při honbě za tím, jak se psychicky vypořádat se svým ex.
Charlotte je anglická dívka, která nedávno dostala kopačky od svého amerického přítele, trčící na newyorském letišti, kvůli zpožděnému letu.
Anthony je mladík, který na tom samém letišti zrovna dostal od své nádherné přítelkyně taktéž kopačky. V přímém přenosu.
A tihle dva odkopnutí mladí lidé se spojí pomocí jedné zvláštní knížky, aby se vypořádali se svým srdcebolem, a ukázali světu, že pro jedno kvítí slunce nesvítí.

Tenhle příběh byl vážně neskutečně ňuňací. Vtipný, romantický, napínavý. Samozřejmě, že víte, jak to skončí. Ale co na tom? Vzduchem poletuje sníh a láska, ve městě New York se přece dějí zázraky! Líbil se mi i konec, protože dává možnost dalšího pokračování. Autorka se doto nejspíš nepožene, ale vy ve své hlavně třeba ano. Představivost může i po skončení této knihy jet na plné obrátky. Vřele doporučuji!


Tak zase někdy!

Trilogie Podsvětí - na vlně řeckých bájí

2. ledna 2018 v 1:51 | hyunderella |  jen tak...
Hojda!
Máme nový rok a já ještě nebyla schopná dopsat resty. Tohle je jeden z nich.
Meg Cabotovou mám všeobecně ráda, protože dokáže psát neuvěřitelně vtipné příběhy okořeněné sarkasmem, které nenudí. Je pravda, že už je to nějaký ten pátek, co jsem od ní něco přečetla, ale v zásobě několik knih mám a tato trilogie byla v ní.
Hlavní hrdinka Pierce je komplikovaná dívka z Ostrova kostí, která si prošla klinickou smrtí. Před dvěma lety náhle spadla do ledového bazénu a zastavilo se jí srdce. Než ji však oživili, strávila nějakou dobu v Podsvětí. Ano, v tom Podsvětí. Tam se setkala s jeho strážcem/vládcem, Johnem. Ale tento mladý muž pro ni nebyl cizincem - vídávala ho na místním hřbitově již jako malá holčička. Tajemný a pohledný John si Pierce vybral jako svou partnerku, královnu Podsvětí, ale ona se s tím nedokáže smířit. Ne že by ji snad nepřitahoval, ale myslete v patnácti na vdavky a vidinu života pod povrchem země. Palác a šaty přeci jen nejsou vším, a vídat hordy duší zesnulých není nic pro křehké děvče. Nakonec se jí z říše mrtvých podaří uniknout. Je zachráněna před smrtí a vrací se po jisté době zpět do "normálního" života. Avšak v nočních můrách i ve stínech dne ji John neustále pronásleduje. Svým způsobem ji chrání před nebezpečím, ale vždy mají jeho činy velmi komplikované následky. Johnovým úkolem je chránit Pierce před bájnými fúriemi, proti kterým on sám bojuje celý svůj posmrtný život, a které mají na Pierce, jakožto jeho vyvolenou, zálusk. Plus ji chce samozřejmě odvést sebou do Podsvětí a strávit s ní věčnost. Dívka dlouho jeho kouzlu odolává, ale láska je mrcha, a tak se John opětování citu dočká. Po dlouhých dvou letech... Jenže jejich lásce neustále brání fúrie. Dokonce začnou ohrožovat celou Piercinu rodinu, a tak je nucena aktivně se zapojit do boje proti nim.

Víc to patlat nebudu. Jde vlastně o docela jednoduchý příběh s lehce tajemnou a značně ponurou atmosférou. Pierce mi k srdci nepřirostla, protože dlouho není jasné, co vlastně od života/smrti chce. Kolikrát si sama protiřečí. No, puberťák. Ale jinak byl příběh fajn. Zase něčím jiný a zvláštní. Inspirovaný příběhem o Hádovi a Persefoně. Při vysvětlování toho, jak tohle Podsvětí vlastně funguje to lehce drhne, ale některé příběhy máte prostě nechat plynout a ne řešit, že? Autorka píše lehce, čtivě, ale zase tu pro mě nastal ten problém, že cílí hlavně a především na náctileté dívky. A přitom i tuhle kategorii jindy zvládá s větším úspěchem. Budiž. Tuhle sérii můžu doporučit hlavně náctiletým dívkám, těm starším už o něco méně, ale myslím, že každý v knihách najde jisté kouzlo. Možná kdybych měla větší smysl pro dramatično... Některé postavy mě vyloženě bavily... Jen ty hlavní prostě nějak ne. Ale někomu zase mohou připadat neodolatelné. Posuďte sami.


Seznam přečtených knih - 2017

1. ledna 2018 v 23:01 | hyunderella |  stav přečtených knih a co právě čtu

Stav přečtených knih 2017 -

Robert Galbraith (J.K.Rowling) - Ve službách zla
Sandra Regnierová - Mezi elfy proti své vůli
Amie Kaufmanová, Jay Kristoff - Iluminae
Colleen Hooverová - Život jedn báseň
Veronica Roth - Čáry života
Colleen Hooverová - Bez naděje
Colleen Hooverová - Ztracená naděje
A.G.Howardová - Šepotání
Kristina Springerová - Espressologie
Leigh Bardugo - Griša - Světlo a stíny
Siri Pettersenová - Ódinovo dítě
Kiera Cassová - Siréna
Maggie Stiefvaterová - Mrazení
Jessica Khoury - Zakázané přání
Victoria Schwabová - Divoká píseň
Veronica Roth - Divergence
Veronica Roth - Rezistence
Veronica Roth - Aliance
Cassandra Clareová - Město z kostí
Cassandra Clareová - Město z popela
Patrick Rothfuss - Jméno větru 1
Maggie Stiefvaterová - Váhání
Patrick Rothfuss - Jméno větru 2
Cynthia Handová - Nadpozemská
Becky Albertalli - Probuzení Simona Spiera
Cynthia Handová - Zasvěcená
Sandra Regnierová - Dračí proroctví
Cynthia Handová - Nespoutaná
Kerstin Gierová - Třetí stříbrná kniha snů
Sarah J. Maasová - Dvůr mlhy a hněvu
Sarah J. Maasová - Krvavé ostří
Victoria Schwabová - Archiv
Peternelle van Arsdale - Bestie je zvíře
Krystal Sutherlandová - Láska v prachu hvězd
Lucy Keatingová - Dreamologie
Francesca Zappia - Uvnitř mé hlavy
Kiera Cassová - Koruna
Holly Blacková - Nejchladnější dívka ve městě chladu
Amanda Hockingová - Políbená ledem
Victoria Schwabová - Dveře do prázdnoty
Victoria Schwabová - Temnější tvář magie
A.G.Howardová - Divolání
Jenna Evans Welchová - Láska a gelato
Rae Carsonová - Po zemi bloudím dál
Mary E. Pearsonová - Falešný polibek
Courtney Coleová - Danteho holka
David Levithan, Rachel Cohnová - Nick a Norah - Až do ochraptění
Marissa Meyerová - Cinder
Marissa Meyerová - Nejkrásnější
Marissa Meyerová - Scarlet
Marissa Meyerová - Cress
Marissa Meyerová - Winter
Marissa Meyerová - Hvězdy nad hlavou
Tillie Coleová - Tisíc polibků
Jennifer Nivenová - Tíha vesmíru
Colleen Hooverová - Možná jednou
Laurie Halsová Andersonová - Mluv
Elizabeth Craftová, Shea Olsenová - Růže pro Charlotte
Bill Condon - Přímo do srdce
Victoria Schwabová - NeObyčejní
Jennifer Nivenová - Všechny malé zázraky
James Nicol - Čarodějka v zácviku
S. Jae-Jonesová - Píseň zimy
Elly Blakeová - Ledová krev
Mel Starr - Inkoustová stopa
S.J. Kincaidová - Diabolik
Renée Ahdiehová - Růže a dýka
Erin Watt - Papírová princezna
Erin Watt - Prokletý princ
Erin Watt - Palác lží
Courtey Coleová - Nocte
Siri Pettersenová - Plíseň
Wendy Higginsová - Svůdné zlo
Wendy Higginsová - Svůdné nebezpečí
Wendy Higginsová - Svůdné zúčtování
Meg Cabotová - Mezi láskou a smrtí
Meg Cabotová - Láska v podsvětí
David Levithan, Rachel Cohnová - Dash a Lily - Kniha přání
Sandra Regnierová - Ztracené insignie
Amanda Hockingová - Křišťálové království
David Levithan - Drž mě pevně
Catherine Riderová - Polibek v New Yorku





Vánoční čtení a zásek - prosincová aktualizace

27. prosince 2017 v 16:34 | hyunderella |  jen tak...
Hou, Hou!
Nebo tak nějak... Sice nám vánoční svátky včera ofiko skončily, ale většina z vás má buď vánoční prázdniny nebo dovolenou, takže užíváte slavnostní nálady dál. Do konce roku zbývají 4 dny, takže je mi jasné, že loňskou přečtenou normu neslpním, ani kdybych se rozkrájela. Natož pak konečně dropnout tu kýženou hranici sta kusů. Jelikož mě čekají ještě dvě dvanáctky v práci, tak mám peška.Od příštího roku bych měla najet na ranní služby, ale než se s nimi srovnám, času a nálady taky nejspíš moc nebude. Musím se zaučit v důležité administrativě, abych něco zbytečně nepokakala. A znáte mě, nerváka. Už teď se ve mně všechno kroutí...
Mno, ale teď k tomu přibývajícímu sloupečku přečteného, co jsem ještě nepopsala. Dočtu dvě knížky - třetí díl Podsvětí a poslední vánoční romanci, a nahodím to sem. Postupně. Na začátku příštího roku se pokusím zase pokračovat ve fantazárnách od CooBoo, vrhnout se na Setkání stínů, pokročit ve Hrách a tak nějak. Nebo taky ne, jelikož jsem se včera přehrabovala v přepravce s romanťárnami a nějak se mrchy množí, takže bych měla ještě dropnout něco z nich. Samozřejmě se postupně odhalují edičáky na příští rok a opět se mě snaží zruinovat. I když je pravda, že tolik pecek jako letos nejspíš nebude. Hodně trilogií je již uzavřeno, takže přichází čas na nové série, ale nejspíš si budu hodně vybírat. Ne že by mi bylo líto financí, ale místa se mi nedostává. Pár titulů mě zklamalo, takže poputují na přehodnocení dál. Mno, uvidíme.
Navíc se zase potřebuju pustit do ručních prací. Uznejte sami, že tu sakra dlouho nic nepřibylo. Můj pracovní stůl se prohýbá pod náporem korálků a krabiček všeho možného. Letos jsem ani nešáhla na vyšívání... Vopruz...
No a hlavně bych se měla soustředit na růst své kariéry, že... Když jsem dostala příležitost. A ještě mám v plánu najít si vlastní bydlení, jelikož čím jsem starší, tím víc mi z rodného hnízda šplouchá na maják. Ale to záleží na dostupných financích. Na rezervu nesmím nějakou dobu sáhnout. I když mě svrbí prsty. Ale když jsem vydržela šetřit do teď, nemůžu si to jen tak pokazit, no ne? Na koupi bytu nemám, ale na pořádný pronájem už by to bylo... Ale nechme to koňovi. Ono se to nějak.
A prostě. Kávovar jede, ale že jsem se s ním pěkně vztekla. "cca 3 sekundy přidržte tlačítko, pak opětovně stiskněte tlačítko..." hééééé? Celý se to nastavilo, jak jsem nechtěla, ale základní kafe to dělá. Holt si potřebuju dát neurol a půl dne se věnovat jenom tomu přístroji. Jinak jsem s ním vcelku spokojená. Za ty prachy je to hotový luxus.

Nic, jdu ze sebe udělat člověka a jdu s napruženou mámou na procházku. Pravda, potřebuji ze sebe shodit to nekonečný žrádlo. V tomhle Vánoce nesnáším. Pořád jenom žrát. Já nechci, ale zkuste to říct mojí máti. "A jako pro koho to dělám? Já se tady honím jako ten debil a vy si ani nic nedáte? To nemyslíte vážně?"
Prrrr....

O tři hodiny později -

Z procházky zpět, zmrzlá a opět přežraná, jelikož jsem se nevyhnula obědu. Teď se nehnu z gauče, nebo to blbě skončí.
O tom záseku - buď mi jede ze samý přežranosti mozek na minimum, nebo se jedná o jeden z mých normálních šprajců, kdy nejsem schopná na nic se soustředit. Budiž tomu důkazem celý tenhle článek. Mé myšlenkové pochody jsou jen těžko uchopitelné. Mezi dvěma řádky stačím tak desetkrát čumět do blba. Takže si umíte představit, jak to funguje, když vezmu do ruky knížku. Zrovna nečtu nic, nad čím by se muselo nějak přemýšlet, ale i tak to prostě nejde překousat. Jednoduché věty se před mýma očima kroutí jak had. To u mě normální není. Snad se mi v šišce rozsvítí.

Užívejte konec prosince, na Silvestra to nepřežeňte a do Nového roku nakročte tou správnou nohou. Osmička je číslo osudové, dle číňanů šťastné. Tak snad takový následující rok bude.

P.S. tady máte sníh, vy co jste bez něj na prášky...

že by na dlouho poslední noční čtení?

18. prosince 2017 v 1:32 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!

Tak jsem se ve středu dozvěděla zajímavou věc - povýšili mě! Finančně si spíše pohorším, ale měla bych mít na sebe zase více času. A nejen na sebe, ale i na randění a knížky. Jou! Ale jak to vlastně v tom našem ústavu bude, čert ví. Jsem z 50% nadšená a z 50% absolutně vyděšená. Z našeho kolektivu jsem totiž nejmladší, což něco vypovídá o struktuře našeho spolku divných či zlomených duší. Kdo by taky v takovém zaměstnání dělal, že? Na druhou stranu jsem zase nejzkušenější, což o naší skvadře taky něco říká... Výhodu vidím v tom, že všechny znám a vím, co od nich čekat. Na druhou stranu se mi ale zase někteří ješitní jedinci můžou mstít. Mno, kývla jsem na to. Už jen z toho důvodu, že je to dobrá zkušenost. Jsem sestra a to je v dnešní době velmi nedostatkové zboží. Kdo by to taky za tu almužnu a olbřímí zodpovědnost dělal, že? (třeba já?) Takže kdyby to přeci jen nevyšlo, můžu táhnout dál. A dokonce za lepší prachy. To je taková ironie - před týdnem jsem měla pět různých možností, kam bych od nového roku mohla jít dělat, kdyby mi ruplo v kouli, a najednou mi oznámí, že mě chtějí jako staniční sestru... Uf... Držte mi pěsti, ať důvěra ve mně vložená není marná, ať nic neposeru, ať se z toho neposeru a celkově ať je všechno fajn. Bojím se, že se ke mně mnozí začnou chovat jako k "té svini vedoucí", tak jak to my čecháčci máme v povaze. Že zapomenou na dva roku společného snažení a válčení, a jednoduše mi začnou jenom nadávat. Protože co se týče určitých principů, dobře vědí, že budu jejich dodržování vyžadovat. A párat se s tím nehodlám, jelikož se tu značně uvolnily mravy a celkově se rozmohla laxnost. Nechci být gestapák, ale pokud nefungují ani základní pravidla, jde všechno do kytek. Jenomže bude mě někdo brát vážně? Nejsem malý fakan, na kterého si můžou jen tak vyskakovat, ale obávám se, že to budou zkoušet. Ne všichni, ale rozvraceči naší pracovní rodiny určitě.
Mám z toho hlavu jako dýni... Proč nejsem ten šťastný typ člověka, kterému je všechno u prdele? Dá se to někde naučit? Ne... Nemohla bych tak žít. Jít proti svému svědomí a přesvědčení. Ale možná zrovna tohle bude ta zkušenost, která mě v mnoha situacích k něčemu takovému dožene.
Dělá tu někdo vedoucí? Přímého nadřízeného cca 15 člené skupině? Jak se s tím vypořádáváte?


Trilogie svůdná - temnější nefilim

12. prosince 2017 v 19:49 | hyunderella
Jou!
Blbne mi blog, takže kdo ví, jak tenhle článek skončí...

Nedávno jsem dočetla trilogii Svůdné zlo od Wendy Higgins - tedy tituly Svůdné zlo, Svůdné nebezpečí a Svůdné zúčtování. Sehnat jednotlivé díly dalo dost zabrat, ale jelikož na to byly spíše kladné recenze a je to od CooBoo, chtěla jsem to. Splnilo se. A zklamaná jsem nebyla. Celá série se četla velmi lehce, tragédie střídal humor a romantika. A celkem mi to zase zvedlo náladu.
Hlavní hrdinka Anna je obyčejná, spíše nerdovská šestnáctiletá dívka, která žije poklidný život se svou adoptivní matkou a jako každý správný puberťák válčí se školou a lidmi v ní. Všichni ví, že je to šedá myš proplouvající životem, která se nezajímá o večírky, chlapce či módu. Jejím jediným a nejlepším přítelem je Jay, hudebník a tak trochu školní šašek, který se snaží, aby Anna alespoň trochu žila. Avšak Anna ve skutečnosti není tak obyčejná, jak se jeví. Vidí aury, slyší víc než by měla, cítí daleko lépe... Až setkání se sexy hudebníkem Kaidanem Rowem jí náhle osvětlí, co je vlastně zač - je nefilim - dítě padlého anděla, démona závislosti. Temná strana o ni jeví zájem, měla by využít svých schopností a rozsévat po světě hřích. Jenže ona k tomu nemá ty správné vlohy. Podstupuje strastiplnou cestu poznávání svého skutečného já a společníkem na cestě jí není nikdo jiný, než Kaidan, syn démona chtíče. Jak tohle asi může dopadnout? Mno, divoká romance je tu. O překvapivá odhalení není nouze. Příběh má spád, setkáváme se s mnoha postavami a jejich úděly. A i když dějová linka trvá vlastně dva roky, uteče to jako voda, bez toho, že byste se někde nudily. Opět nic pro chlapskou populaci, ale tohe by je přeci jen v něčem bavit mohlo. I když je tahle literatura cílená na pubertální dívky, je v ní překvapivě mnoho věcí k zamyšlení, dokonce pár velmi emotivních scén, které neukazují jen to růžové a nadýchané, ale i špínu světa, se kterou můžeme zatočit jen my sami. Rozhodně doporučuji.


p.s. jak už kdysi zmíníla Markéta z blogu Svět podle Marielle - ty obálky... Jako fakt? Tihle dva mají být ďábelsky sexy? Asi fakt ne..... Nejsou úplně nejhorší, ale při troše snahy by se snad našly lepší modely a hábity... Navíc proč je název prvního dílu uprostřed a ostatní dole? Možná že jsem moc velký perfekcionista, co se obalů týče, ALE...

2x na vlně nadšení i zklamání

29. listopadu 2017 v 12:38 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!
Jelikož mi jde ona předtím zmiňovaná trilogie pěkně od stránky, hážu sem pokec o předchozích dvou knížkách. Jak už název článku napovídá, z obou jsem byla stejnou měrou nadšená jako zklamaná.
Takže..
Prvním zářezem byla Nocte od Courtney Coleové - první díl nevímkolikadílné série, kterou asi drobet nechápu. Fakt ne. Hlavní hrdinka Calla žije se svým bratrem-dvojčetem a otcem v pohřebním ústavu na jednom odlehlém hřbitově. Jou! To vypadá na bezva gothický román, co? Pešek... Žijí své nešťastné životy, poznamenané smrtí matky, která zemřela při autonehodě. Calla si nehodu dává za vinu, jelikož s matkou v době nehody zrovna telefonovala. Aby toho nebylo málo, táta se pomalu ale jistě sype, a brácha trpí vážnou psychickou nemocí - snad schizofrenií se sklonem k sebepoškozování? Rozváděno to tu není, ale něco takového to bude. Ve škole jí nikdo neřekne jinak než holka z pohřebáku, je vyvrhel. Jou! Psychárna hadr. Mno. Aby toho nebylo ani tak málo, potká super sexy tajemného kluka, do kterého se ihned bláznivě a zatraceně vášnivě zamiluje. Ha! Jestli to do teď chápete, dobrý. Pak to ale začne být tak prapodivný, že mi z toho šla hlava kolem a z konce jsem byla extrémně zklamaná. Nebudu to rozvádět. Tohle si nejspíš musíte skutečně přečíst, abyste chápali můj postoj k této knize. Ta tajemná a temná atmosféra byla neskutečně fajne. Možná krapátko předimenzovaná, ale fajne. Pak se nám do toho připletli puberťácký hormony, pár WTF momentů a kouzlo bylo v trapu. Nějak jsem stále čekala, že se bude jednat o fantasy - chyba lávky. Jde spíš o romantické, rodinné drama, mysteriózní drama. Nebo něco na ten způsob. Nic není takové, jaké se na začátku zdá. Ale na to přijdete až téměř na konci. Kouzlo v této knize spočívá v tom, že nad ní musíte po zaklapnutí přemýšlet. Nebo alespoň já musím. Četlo se to rychle. Až moc. Paní Coleová umí psát dobře. Ale... Pořád jsem od toho sakra čekala něco víc. Mám v mega vánočním balíčku objednaný druhý díl. Dala jsem tomu šanci... Nevím, co do toho chce autorka nacpat, ale jsem na to až morbidně zvědavá. A nevím proč. To je totiž slovíčko, který vás bude neustále nahánět - "proč". Na gůďáku jsem našla už 4 vyšlé díly, takže mě to asi zabije (nesnáším vlastnit nekompletní série). Uvidíme, jak se s tím CooBoo popasuje.


Druhým počinem byla Plíseň od Siri Pettersenové - druhý díl série Havraní kruhy. Těšila jsem se na pokračování jak malá holka. Fakt neskutečně moc. Byla jsem tak nadšená z prvního dílu. No, druhý... Nemůžu říct, že byl špatný, to rozhodně nebyl. Četlo se to samo, ale... Srdce mi z toho nebušilo. Na jednu stranu bylo neskutečně zábavné sledovat, jak se autorka popasuje s tím, když hodí příběh do "reálného" světa. Ale... Vzniklo z toho to "ale". Hirka prošla kamenným kruhem a ocitla se v jiném světě. Technicky vzato v "našem". Světě, kde není síla, všechno je divné, všechno smrdí plísní, zkázou. Světě, který se řítí sám svou vlastní setrvačností do záhuby. Jo, ten ekologický nádech si severská autorka neodpustila. Hirka si zde připadá sama, opuštěná, stále myslí na Rimeho, na smrt svého nevlastního otce, na Ymslandu. Setkává se zde s jedinci nakaženými Plísní a jejich lovci. Setkává se s Vidoucím a jeho bratrem... Svým otcem... A dozvídá se tak pravdu o světech a jejich prokletí, o svém veledůležitém poslání. Zároveň sledujeme Rimeho, jak válčí v Ymslandě. S Radou, slepími i sám se sebou. Nemůže na Hirku zapomenout, vyčítá si, že ji poslal pryč. A dělá vše proto, aby ji dostal zpět. Až sám přijme pomoc ďábla...
Jako, bylo to fakt dobře napsané. Přibylo nám tu násilí, bezmoc, pár zajímavých postav. A rozbouřených hormonů... No, dobře, nebyla to taková katastrofa. Alespoň bylo uvěřitelné, že hlavním postavám je pořád -náct. Ale na druhou stranu bylo těm puberťákům hozeno na hlavu všechno. Ta olbřímí zodpovědnost za osud tří světů... Se kterými si neumí poradit ani dospěláci? Dospěláci s extra nadpřirozenými schopnostmi? No, jsem zvědavá na třetí díl. Mám ho doma, takže padne. Někdy. Letos jsem to s tou knižní mánií nějak přepískla, takže fakt nestíhám. Každopádně tahle série je jedna z těch lepších, ať už pokračování splnila či nesplnila má očekávání. Chtěla jsem zase zažít ten wau moment jako u Ódinova dítěte, nestalo se. Ale nemůžu říct, že by ta kniha byla špatná. Nebyla. Jen člověk čekal něco víc...


Tak příště už snad s Wendy Higgins. Jdu v tom dneska o směně pohnout. Zdar a sílu!

Kam dál