"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

Přemítání o tom, co bude dál...

11. října 2018 v 14:56 | hyunderella |  jen tak...
Tohle bude zase jedna z mých okecávek, co moc nedává smysl...
Ale ven to musí, protože už mi z toho co? Ano, hrabe... Opět...
Takže...
Měsíc říjen pro mě nezačal zrovna valně. S bolehlavem, absolutní nechutí chodit do práce, finanční krizí a v neposlední řadě hlavně s přepadením. Ano, přepadením. Byla jsem totiž napadena útočníkem, který měl zjevně sexuální motiv. Zaražející není jen samotný útok, ale to, že už se mi to stalo potřetí v mém životě. Naštěstí vše dobře dopadlo, útočník byl zahnán, aniž by mi po fyzické stránce nějak ublížil, ale mým již tak nemocným nervům to zrovna nepřidalo.
To, že trpím jistou existencionální krizí víte všichni, kteří sem chodí nakukovat. Jsem nestabilní osobnost. Jsem blíženec. Jsem nerd, co má rád knížky, anime, dorama, gotic style, korálky. Miluju kafe a čokoládu a kočky. A jsem sama, bydlím u mamky, jelikož jsem v 15 přišla o tátu a nedokázala se z toho nikdy dostat. Tak to je a taková jsem. Nedobrovolně jsem studovala zdravotní školu. Nedokončila vejšku. A poměrně nedobrovolně vykonávám povolání zdravotní sestry. A protože jsem životní masochista, vždy pracuju ve fakt úžasných zařízeních... Interna, onkologie, hospic... A pár skoků úplně mimo. Jako, moje zaměstnání mě na jednu stranu baví. Nejsem úplný debil, ale má empatie je příliš velká a neslučitelná s takovým množstvím negace. A... vyhořela jsem. Přiznejme si to. Navíc trpím jistou formou sociální fóbie a ta se v poslední době taky značně zhoršila. Nemám vůli jít ani nakoupit pečivo do krámku, který je 50m od baráku a jehož majitele znám od mala. Nemám vůli ani vylézt z postele. Nemám vůli číst, nemám vůli jíst, nemám vůli dělat cokoliv. V práci trpím. Doma se válím na gauči a čumim do plamene svíčky. Občas kouknu na telku, občas podrbu kočku, občas i vstanu a jdu si uvařit to kafe...
A tak jsem se jala jít konečně k doktoru. První příčkou je obvoďák, takže jsem začala tam. A jelikož mám skvělou obvodní lékařku, která zná celou rodinou anamnézu, podívala se na mě a řekla naprosto odzbrojující věc: "Vyser se na to. Normálně se na všechno vyser. Dej výpověď, odstěhuj se z města, třeba do Prahy, do Brna, do Hradce. Prostě ser na to. Život je krátkej na to, aby se člověk jenom trápil. Můžu tě poslat k psychologovi, ale ten ti řekne to samý. Můžu ti napsat antidepresiva a můžeš je zobat třeba třikrát denně, ale upřímně, je to na hovno. Zvedni kotvy a běž žít. Potkala tě tragédie a ty ses zbláznila a šla se v tom ještě víc vyválet. Nejseš ty blbá? Prostě se na to vyser."
No co na to máte říct? Bobule jsem dostala, ale ne návykový a jen na sos případy, jako je totální panická ataka, kdy se nemůžete nadechnout a srdce vám buší jako o závod. Jo, to se mi teď totiž stává. Po tom útoku ještě víc. Navíc mě to donutilo přehodnotit svůj již tak dost bídný život. Dala jsem si cíl. A teď přemýšlím nad tím, jak ho dosáhnout. Co bude dál? Hodilo by se mi zbytečných 500 000... No nejsem já skromná? Půl problému by bylo vyřešeno... Hledám novou práci, nový domov, ... Mám jistou představu, ale... Držte mi palce při zdolávání překážek na mé cestě.

 

zářijové mini čtení

4. října 2018 v 15:55 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!

Dnes to bude krátké. Velmi. V září jsem totiž přečetla jen dvě knihy. Což je neskutečná bída.
Prvním kouskem bylo Prohnilé království od Erin Watt, tedy závěrečný díl ságy o Royalech. Osudy našich hrdinů se uzavírají a nikdo již nemůže ohrozit jejich svrchovanost. Nebudu se rozepisovat o ději, jelikož bych vše vyspoilerovala, ale vše navazuje na předchozí díl a spěje do očekávaného finále. Od autora/autorů Erin Watt budu mít jistě i následujcí tituly, které do konce roku vyjdou. Sice nejsem příliš zaměřena na takovýto druh americké romance, ale četlo se to skvěle. Jsou to knižní jednohubky, u kterých si dobře odpočinete.


No a druhým kusem byl Střet králů od Gergeho R.R. Martina, tedy druhý díl Písně ledu a ohně. Opět se nebudu rozepisovat o ději. Naši hrdinové pokračují dál ve své pouti o nalezení pravdy, pomsty a ovládnutí toho příšerného železného křesla. Martin psát umí a já jeho knihy naprosto žeru. Jakmile jednou přičichnete ke světu Hry o trůny, nepustí vás to. A poměrně dost si vychutnávám rozdíly mezi seriálem a knihou. Tak jak byl první díl víceméně shodný, tady už se v lesčems lišíme. Ne nutně na úkor hlavní linie příběhu, ale já radši ty okecávky v knize. Více to dává smysl. I když seriál zbožňuju. Avšak poslední sezóna se blíží a knihy budou pokračovat dál... Kdo ví, jak to televizní tvůrci pokazí... Za kostýmy, lokace, heraldiku, hudbu... Za tu budu navždy vděčná, stejně jako tomu je u Harryho Pottera nebo Pána prstenů, ale knihy jsou prostě knihy.


Mno, čtecí krize prostě zatím vyhrává. 14 dní čtu jednu kriminálku... 14... To je taková bída. A přitom pan Carol píše dobře a když už se začtu, jde to samo, ale jde o to, že se nějak nedokážu začíst. V hlavě mám takový guláš, že moje jindy naprosto samozřejmá úniková metoda nefunguje. Dala jsem si za cíl přečíst letos knih 100, ale evidentně jich nedám ani 50. Knižní bozi se prostě proti mně spikli. Teď bych třeba četla do aleluja, ale jdu samozřejmě do práce. Včera jsem na noční byla tak připitomělá, že jsem ztěží přečetla 3 strany... No, budu to zkoušet.

Pa zase někdy příště.

srpnové čtecí okénko

14. září 2018 v 18:24 | hyunderella
Jou!
Je zaří, tedy nejvyšší čas připomenout si, co jsem četla v srpnu. Ani tentokrát toho příliš mnoho není, i tak je o čem psát.
Prvním a druhým počinem tohoto měsíce se stala duologie Cinder a Ella, tedy Cinder a Ella a Cinder a Ella: Šťastně až navěky od Kelly Oram. Jedná se o velmi vtipnou, roztomilou romanci z prostředí Hollywoodu. Ellamara je nešťastná mladá dívka zotavující se po strašlivé nehodě a hledající své místo v neznámém prostředí, do něhož byla nuceně vhozena. Je to knihomolka se zálibou ve fantasy, převážně v sérii o princi Cinderovi. Dlouhou dobu žije převážně na síti, kde na svém blogu píše oblíbené recenze. Skrz tento svět se seznamuje s tajemným Cinderem, který se zde stává jejím nejbližším přítelem, ba dokonce její první láskou. Díky nehodě je však nucena na nějakou dobu tento svět opustit. Na druhé straně známý a okouzlující herec Brian Oliver zrovna natáčí film podle prvního dílu oblíbené fantasy série, ve které hraje hlavní postavu, prince Cindera...
Druhý díl navazuje ihned na první, takže oba slupnete jako malinu. Možná, že je tato romantika krapet klišoidní, ale toto převyprávění příběhu o Popelce je skutečně krásné. Nechybí v něm ani pořádné drama. A nechybí v něm ani jisté ponaučení. Možná že je příběh ztěží uvěřitelný, stejně jako pohádka, kterou je inspirován, přesto se mi knihy neskutečně líbily a doufám, že u nás něco od této autorky zase vyjde. Píše totiž velmi dobře.



Třetím počinem byla další young adult romantika a to Slunce je také zvězda od Nicole Yoonové. Natasha je chytrá dívka, která věří jen vědě a faktům. Má svůj sen a ideály, ale nyní je její život téměř v troskách. Musí se i se svou rodinou nechtíc vrátit do země svého původu, kde se jí její sen rozhodně nemá šanci splnit. Daniel je obyčejný chlapec, který v životě hledá svou vlastní cestu, ne tu, kterou mu lajnují jeho rodiče. Ti před lety přišli do Ameriky hledat svůj americký sen, jenže jim se nesplnil. Teď ho nutí žít svého mladšího syna, který o nic takového nikdy nestál. Je duší básník a naplánovaný život pro něj rozhodně není. A jednoho dne se tito dva jedinci, z různých kultur a prostředí, různé víry a ideálů potkají, aby zažili svůj Velký den... Poměrně zajímavá romantika s vtipnými hláškami i fylozofickými debatami. Byla to oddychovka, která potěší, ale mě nenadchla. Holt jsem na ty srdceboly...


Čtvrtým kouskem se stalo Něco skutečného od Erin Watt. Opět young adult romantika od autorky série Royalové. Oakley Ford je mladý rockový zpěvák, jehož hvězda je na samém vrcholu. Ovšem je znám svými vrtochy a skandály, které jeho reputaci spíše škodí. Už dlouho nenapsal žádnou novou píseň, zdá se, že jeho můza odešla. Jeho organizační tým proto vymyslí jistou lest - Oakley musí začít chodit s normální obyčejnou dívkou, která má jeho obraz pro fanoušky značně vylepšit. A kdo ví, možná mu i pomůže se z tvůrčí krize vyhrabat... Vaughn je dívka, která se po smrti svých rodičů snaží udržet pohromadě svou rodinu a zajistit, aby přežili následující den. Příjem její starší sestry nestačí k pokrytí všech nákladů, proto zanechává školy a pracuje více než na plný úvazek. Když se náhle objeví nabídka za pěkný balík peněz ze sestřina zaměstnání, neváhá ji přijmout. Vždyť co je složitého na tom hrát milující přítelkyni slavnému a sexy zpěvákovi, Oakleymu Fordovi? Vtipná romance hollywoodského střihu, která uteče jako voda. Erin Watt jsem si vcelku oblíbila pro její styl psaní, takže když si potřebuji odfrknout od reality, ráda se k jejím knihám vracím. Baronet nás hodlá i nadále zásobovat její tvorbou, takže se na další kousky těším.


No a posledním kouskem tohoto měsíce se stal další díl Royalovské série od Erin Watt, Padlý dědic, což je vlastně díl 3,5 a 4. V 3,5 sledujeme nejstaršího Gideona a jeho boj o srdce krásné Savanny... A ve 4 nahlížíme do života okouzlujícího bratra Eastona Royala, který touží jen po úniku z reality a své činy nikdy nedomýšlí. Život mu však uštědří lekci, když mu do života pošle samotářskou dívku jménem Heartley... Více se rozepisovat nebudu. Royalové nás prostě ničí, že? Easton mě ze všech bratrů baví asi nejvíc. Ale kdo by neměl rád rošťáky, že? Erin Watt psát umí a ikdyž je to vlastně braková literatura pro náctileté, stejně si její knihy užívám. Píše svižně a vy prostě chcete vědět, jak to s jejími postavami vlastně bude.


P.S. ty obrázky jsem chtěla dát menší, ale článek píšu na svém dinosauřím stolním počítači, který se kouše při každém kliknutí, takže žádná sláva. Sedí se mi u něj však mnohem lépe než u noťasu, takže těch pár článků, co na něm hodlám ještě vydat prosím vydržte. I když je to slimáček, co žere písmenka, i tak je můj a já ho mám ráda. :D
 


Něco málo o mé koupi čtečky...

9. září 2018 v 17:14 | hyunderella |  stav přečtených knih a co právě čtu
Zdar!

Tenhle článek jsem původně ani psát nechtěla, ale jelikož už pár dní přemýšlím zrovna nad tímto tématem (a ne nad temnými blbostmi jako obvykle), jala jsem se přece jen ho sepsat.
Myslím, že se již dlouho šířím o tom, že miluji klasické, tištěné knihy, nejlépe v hardbacku a s přebalem, ale mnohonásobná výtka mých rodičů, že "náš dům jednoho krásného dne pod tíhou veškeré mé literatury spadne a že jestli neomezím koupi všech těch bichlí, spálí vše, na co přijdou", mě přeci jen donutil nad tím kapku popřemýšlet. No, mou vášeň k literatuře to nijak neomezilo, spíše naopak, ale něco s tou "vahou" udělat můžu. Nedávný výlet za mou nejlepší kamarádkou mě v tom jenom utvrdil. Jelikož i ve vysokém stupni těhotenství chodí do práce, krapet jsem se nudila, a tak jsem si půjčila její čtečku e-knih. V peněžence jsem naštěstí měla svou micro SD, jelikož se mi pár dní před odjezdem rozbil tablet. Samozřejmě na kartě Hry o trůny... Mno, hned byl program pro volné chvíle nasnadě. Nejen, že mě z displeje vůbec nebolely oči, tak jako je to v případě telefonu či tabletu, ač mám jas snížen na co nejméně, ale navíc jsem si mohla uzpůsobit téměř vše. Navíc měla parádní německý kousek, který byl i dotykový, takže se "stránky otáčely" jedna báseň. No, a i když má vášeň k papírovým knihám je nehynoucí, přeci jen jsem se do nabíjecí krabičky zamilovala.
Ale abyste si nemysleli, že jsem nevěrník, nové knihy si stále budu kupovat v papírové podobě. Jen ty starší kousky, které mám v plánu přečíst, ale špatně se shánějí, nebo kousky, u kterých si nejsem jistá, zda by se mi jejich koupě vůbec vyplatila, si budu tahat do tohoto výdobytku moderního bytí. Pořídila jsem ji za cenu šesti standartních knih a vejde se jich do ní téměř neomezeně... Koupila jsem si i nový tablet (a v tu ránu nahodila ten starý...), takže občas budu něco číst i na něm. Ale tablet beru jen jako bonusouvou hračku k ukojení touhy něco dělat. Spíš na něm hraju mahjong a arkádovky pro pětileté děti, ale jeho koupi nelituji. Dnes je to kapku nutnost moderního člověka... O tom možná někdy jindy.
Zpět k mé nové čtečce. Z důvodu mé nepříliš pozitivní finanční situace jsem si koupila spíše levnější verzi. Žádná dotyková vykreslující se obrazovka, ale klasická "šipková" verze. Nemůžu si na ní nastavit to či ono, ale i tak se na ní čte velmi dobře. Dokonce se dá připojit k síti, i když výhody tohoto počinu jsem zatím nezkoumala. Na jedno nabití vydrží i měsíc... Takže se vám nestane, že byste jeli někam na dovolenou a milá kouzelná krabička se jen tak vybila. Je malá, skladná, vejde se i s pouzdrem do malé kabelky či batůžku, který momentálně nosím. A i když čtu, lidé se na mě v dopravních prostředcích nedívají tak divně, jako když tahám knihu. Že by nějaký druh averze k věcem retroidního původu? Netuším, ale je to příjemná změna. I když vůči papírovým kamarádům je toto chování neslušné. Stále kopu za jejich stranu, to si pamatujte.
Takže tak. Má láska k potištěnému papíru, jeho vůni a struktuře, uměleckému zpracování... Trvá. A trvat bude. Mám na těle dokonce tři tetování s knižní tématikou. Je to má celoživotní vášeň. Ale i já, knihomol na entou, jsem poznala kouzlo moderních technologií.
Tak třeba zmiňované Hry o trůny - ty knihy mám (tedy zatím jen tři, jelikož chci ty od Arga...), ale zkusili jste je tahat v kabelce? Původně jsem chtěla ty v paperbacku, protože mají obálky k pomilování, ale vzhledem k počtu stran a sklonu měkké vazby k lámání při takovém počtu, jsem se rozhodla ke koupi těch hardbackových. Za prvé jsou velké na výšku. Za druhé jsou široké (viz Bouře mečů...). A za třetí, jelikož jsou tištěné na běleném papíru, jsou těžké. Hodně. Těžké. Doma se v nich hrabu neustále, ale jinak je vážně čtu na čtečce (předtím na tabletu). Sice ne zrovna tuhle jejich verzi, ale čtu... Pak můžu alespoň porovnat ten několikrát přetřásaný překlad (jo, Argo rýpe rádo do jiných překladatelů...). Ukamenujte mě za to. V tomto případě je čtečka požehnáním.
Upálíte mě na hranici, milí kolegové knihomolové, nebo chápete situaci? A jak to máte VY?
Pokud sem přeci jen někdo zabloudíte, napiště mi svůj názor do komentářů. Děkuji. :D

tuhle mám... samozřejmě je i verze dotyková, ale kapku dražší.

červencové mini čtení

12. srpna 2018 v 20:12 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!
Jak jsem slíbila, tady je ta prťavá připomínka mého letního čtecího bloku. Na mou obranu je ale nutno říci, že první kniha za tento měsíc to alespoň počtem řádků krapet vylepšila.

Takže... Mým prvním počinem se stala Hra o trůny, tedy první díl geniální série Píseň ledu a ohně od George R.R. Martina. Dlouho jsem odolávala tlaku, který byl všudypřítomný. Ignorovala jsem komentáře, jak je tato série úžasná a legendární. Všude na mě zíraly plakáty seriálové podoby. Odevšad se linula hudba z tohoto počinu. V dopravních prostředcích všichni tahali nechutně tlusté bichle a měli v nich zaražený nos. Má oblíbená knižní blogerka vychvalovala toto dílo do nebes. Odolávala jsem. Vážně jsem se snažila. A pak jsem o dovolené u své sestry byla "nucena" zkouknout zmíněný seriál. A aby to nebylo jednoduché, až od třetí řady, jelikož už ho měla rozkoukaný. A... I od té třetí řady mě to chytlo. Fajn, je to krvárna plná nahotinek, ale kruci, má to příběh. Chytlavý příběh... A černý humor... Hodně černého humoru... A já byla lapena. Pohlcena. Takže když jsem přijela domů, dosehnala jsem si i první dvě série a jala se udělat si seriálový tandem. A náhle zatoužila vědět, zda je ten příběh totožný s knihou, či ne. Známe filmový průmysl, že? A zrovna vycházelo nové zpracování od nakladateství Argo... A já po něm zatoužila. Jenže když jsem si ho koupila a začetla se, zjistila jsem, že se ta bichle opravdu nedá nosit v kabelce. Ani v kabelce. (velikost xxl - musí pojmout tři denní jídla, oblečení, kosmetiku, knihu a jiné blbosti). A tak jsem si splašila e-knihy. Čtu na tabletu. Na malém tabletu. Takže problém vyřešen. A... Byla to jízda. Ucelený, geniálně propracovaný příběh s neuvěřitelným počtem postav, fungující společností, historií, náboženstvím, obchodem, podsvětím... A mé fantazácké srdce zaplesalo. Samozřejmě, že kniha byla lepší. Ale musím uznat, že první série je s knihou více méně totožná. Budiž chvála! Nebudu tu rozebírat všem známý děj. Navíc by to byl jeden velký spoiler, ale jedno si neodpustím - Tyrione, tebe žeru ze všeho nejvíc. Kdo zná pochopí, kdo ne pochopí taky... Až si to přečte. Tuhle knihu, potažmo celou sérii, nejen že doporučuju, ale troufám si tvrdit, že by to měla být povinná četba, alespoň co se pro fanoušky žánru fantasy týče. Hned po Harrym Potterovi a Pánovi prstenů (kde poněkud pokulhávám, jelikož jsem skončila u Hobita :D ). Druhý díl mám rozečtený, ale musím se zase vrátit do módu GOT, aby mi stránky ubíhaly. Podle mého čtecího sloupečku pochopíte. Ale resty se musí také plnit.

tohle jsem četla...


A druhou a pro tento měsíc poslední knihou bylo Dám ti slunce od Jandy Nelsonové. Ano, minulý měsíc jsem přečetla Nebe je všude od této autorky. A rozhodně i tato kniha byla pecka. Možná ještě lepší. Dvojčata Jude a Noah si byli celý život blízcí. Stačila však souhra tragických událostí a jejich společný život se zcela změnil. Z krásné, sebevědomé a vždy flirtující Jude se stává šedá myška, stranící se společnosti. Je uzavřená ve svém světě umění, pověr a duchů. Z bojácného Noaha, který žil jen pro kreslení a svou první lásku k příteli, se stává věčný pařmen hazardující neustále se svým životem. Mají tito dva sourozenci ještě nějakou šanci k uzdravení sama sebe? A mají ještě naději k tomu, aby získali to, po čem skutečně touží?
Hořkosladká romance nabitá skvělými postavami, charaktery. Jandiny knihy nejsou obyčejné YA romanťárny. V žádném případě. Každý příběh je propracovaný a plný hlubokých emocí.Nehledejte v jejích dílech obyčejnou komerční zábavu. Ta v tom totiž není. Mám ráda i jednoduché přeslazené knížky, u nichž si vyčistím hlavu, ale tohle bylo silné čtení, u něhož nezůstane oko suché. A umí předat poselství. Nemůžu jinak než zcela doporučit, ale s výstrahou, že tohle není pro každého. :D P.S. Ta veselá obálka se k příběhu fakt nehodí, ale to nevyčítám CooBoo, ale Dial Books z velké USA, od nichž byla převzata. Na druhou stranu, pokud by byla méně jásavá, nejspíš by nebyla kniha tak žádoucí...


No nic. Tak příště. S náloží romancí, jelikož mám nevybouřené období a nechutně přeplněnou knihovničku nepřečtených YA kousků, ve kterých není ani za mák fantasy, distopie či sci-fi. (duchy nepočítám)

Pozdní červnové čtecí okénko

5. srpna 2018 v 22:54 | hyunderella |  stav přečtených knih a co právě čtu
Zdar!

Je tu srpen a já se ne a ne rozhoupat nejen ke čtení, ale i k dokončení restů zde. Mno, je vedro, nemůžu spát... Tak je jdu dodělat. A dnes to bude červen, v brzké době snad červenec. :D

Takže...
Prvním kouskem za měsíc červen byl Temný duet, druhý díl výborné duologie od mé oblíbené Victorie Schwabové. Co si budeme povídat, tahle série je opět vynikající. Opět se nám tu stírá rozdíl mezi hrdiny a padouchy a je to neskutečně zajímavé. Temná YA dystopie x fantasy je plná kontroverzních postav, které stejnou měrou milujete jako nesnášíte. Zapomeňte na mdlé upíry, sunajové, korsajové a malchajové... To jsou příšerky podle mého gusta. Proč? Protože si za ně můžeme sami... Hlavní hrdinové jsou úžasně nedokonalí a ta víceméně nulová romantická linka. Já jsem na romanťárny ujetá, ale ty náznaky zde, které vedou stejně k tragédii... Pecka. Žádám všechny české nakladatele, aby do zdejších končin přitáhli všechny knihy této autorky. Jsou totiž skvostné. Jiné, osvěžující, pné fantazie, sarkasmu, napětí, akce, k zamyšlení a prostě top. Takže co? No jasně že šupejte do knihkupectví a koukejte to přečíst.


Druhým počinem bylo Pandemonium, druhý díl série Delirium od Lauren Oliver. Takhle, nemůžu říct, že by to byo špatné, ale takhle série mě prostě nebaví. Ne každá dystopie mě bere. Tahle je zvláštní. A nemůžu si pomoct, ale hlavní hrdinka je prostě mdlá. Ukamenujte mě. Druhý díl mě sice bavil přeci jen o něco více než ten první, ale i tak to nebylo ono. Třetí část hodlám přečíst, ale nijak se k němu nehrnu. Lena a její pouť k nalezení sebe sama mi opravdu nepřirostla k srdci. Když to porovnám s podobnou sérií Matched, Matched je rozhodně lepší. Možná že v ní není ta revoluce tak zajímavá, ale láska mezi hrdiny je prostě uvěřitelnější. Ale možná to tak připadá jen mně.


Třetí knihou se stala romantika Řekni mi tři věci od Julie Buxbaum. A jo, tohle byla přesladká romantika pro mou po romantice toužící dušičku. Bavilo mě to. Hodně. To napětí, jak to dopadne, i když to bylo tak snadno předvídatelné. Ale... Co kdyby, že? Nečekejte žádné zázraky, ale tohle je klasická, miloučká YA romance, u které se budete culit. Ať je vám 15 nebo 30 jako mně. Tohle mi spravilo náladu a byla bych šťastná, kdyby takových milých knih bylo více. Třeba je, ale ještě jsem se k tomu nedohrabala. Ona ta příslovečná hora knih totož stále nemizí. Jak jinak... Takže, pokud chcete nenáročnou romantiku, která vás mile pobaví, tohle je ta správná volba.


Čtvrtým kouskem se stalo Přílíš mnoho Kateřin od Johna Greena. Hele, chápu, proč je to bestsellerový autor. Je to mistr okecávek, ale mám rozečteno pár knih od něj a nějak se nemůžu zakousnout. Tohle je jeho první samostatné dílo, které jsem dočetla do konce. Jednalo se o vtipný příběh, ale romantika? No, čekala jsem trochu něco jiného, ale třebas mu na chuť ještě přijdu. Hlavní hrdina je řízek, jeho kamaráda bych chtěla poznat, možná bych s nimi zašla na pokec na kafe, ale nechtějte, abych tu knížku brala jako romantiku. Spíš jako Road Movie jednoho vyjmečného chlapce a jeho praštěného kamaráda. Ale jo, i tak bych tento titul doporučila.


A posledním, pátým kouskem se stala pecka Nebe je všude od Jandy Nelsonové. A jo, byla to dobrá červnová tečka. Srdcebolná YA romanťárna,která vás chytne za srdce. Plakala jsem u toho. Tak mě to chytlo. Lennie je bezva holka s obří bolestí v duši. Divte se, když vás stíhá jedna tragédie za druhou. Všechny postavy z knihy jsou dobré. Každý proplouvá životem po svém. Každý hledá. Sebe. Lásku. Cíl života. A tady je popsána jedna nelehká cesta. A to dost dobře. Díky téhle knížce jsem si v sobě otevřela svůj srdcebol. O tom jsem tu v té chvíli psala. A díky téhle knížce jsem si zase něco ujasnila a posunula se trošinku dál. Spolu s tímto titulem jsem si koupila i jinou knihu od této autorky. A můj názor na ni tu přibude brzy též. Protože jsem ho doslova zhlta. Takže co? Jo, běžte rabovat knihkupectví. Ale pozor, není to veselé čtení. Ani jím nemá být. O to větší dojem však zanechá.


Tak čus příště a koukejte číst!

červencové okénko o aktivitách a neaktivitách

23. července 2018 v 23:00 | hyunderella |  jen tak...
Jou!
Po negativistickém posledním článku přidávám jeden obyčejný, hodnotící. Tedy hodnotící mé úspěchy a neúspěchy za poslední dobu.
Takže... Korálkuju a korálkuju, jen to tu nějak nepřidávám. Ale slibuju, že až ty fotky z mobilu stáhnu do kompu, nahodím je i sem. Jela jsem teď převážně růžence a to dosti v hojném počtu. Avšak došel mi řetízek a než mi přijde další materiál, tak jsem přeskočila na náušnice a kabošony a náhrdelníky obyč. Jelikož mi ale brzy dojdou i komponenty k nim, asi přeskočím na brože, nebo s tím s největší pravděpodobností zase na nějakou dobu seknu a začnu dělat zcela úplně něco jiného. Toť k ručním pracem.
Co se čtecího sloupečku týče... É... Jo. Není nálada a čas. Hlavně není ten čas. Knížky mi neustále přibývají a hromady na přečtení rostou. Teď už jsou z Tater Alpy a brzy z nich budou Himaláje. Nedá se svítit. Holt uvidíme, jak to budu dávat od září, kdy se vracím do nepřetržitého provozu. Na konci roku byla jistá vize, ta vize byla zcela smetena realitou. Jedeme dál. Na jednu stranu se do služeb těším, na druhou stranu mám ze všeho dosti nepříjemný pocit. A po poslední poradě, která se konala minulý týden, to vypadá na hořkost. Už jsem tu měla článek o lidech, kteří si honí své ego na úkor ostatních. No, situace nastala znovu. S jiným obsazením, v ještě horším znění. Z těch lidí je mi na zvracení a mám s nimi sloužit. Hm. Hádejte, komu rupnou nervy jako prvnímu?... Ale je pravda, že zase přišla spousta nových lidiček, kteří jsou fajn. Na ty se těším. Holt, nemůže být všechno dokonalé, že? Na noci, kdy budu sloužit s egoisty, mám připravenou jednu z hromad literatury. Takže si přece jen možná vylepším o něco skóre, které je tento rok opravdu prachmizerné. Plus jste si jistě všimli, že jsem najela na Píseň ledu a ohně, což je poněkud objemnější čtivo. Za každý díl bych si měla připsat knihy dvě. Tak jak to vlastně čtu. Jenomže nejsem hnidopich. Ech. Každopádně tu sérii žeru a nechápu, jak jsem se k ní mohla dostat až teď. A to ještě díky seriálu... Já... Ale když i on ten seroš se parádně vyved. No, s Harrym Potterem jsem to měla stejně... Přiznávám se bez mučení. A nikdy jsem toho nelitovala.
Takže tak. Jsem víceméně pasivní člověk s občasným záchvatem aktivity. Bohudíky i za ty občasné záchvaty, protože jinak bych už umřela. Snažím se držet, ale je možné, že tu někdy v brzké budoucnosti přibude mimo čtecí a jen tak článek zase nějaká ta depčička. Stále si nemám s kým popovídat. I když třeba dnes jsem kolem sebe měla pár lidí, kteří se tím i živý, ale... Není tam ta důvěra. Tady jsem anonym mezi anonymy. Mezi komunitou praštěných pisálků, kteří se nebojí vyjádřit svůj názor. Na vše. A je to osvěžující. A mně to neskutečně pomáhá. A děkuji všem, kteří sem skutečně zabloudí a čtou ty moje plky. Není vás moc, ale jste tu. To stačí. Pro teď.
Hezkou dobrou noc a lepší pracovní podmínky...
Zdar!


Nostalgie jednoho večera...

28. června 2018 v 22:00 | hyunderella |  jen tak...
Tohle možná nebude hezké čtení...

A možná ano...

Ale je jeden zamračený večer, vzduch voní po dešti a svíčce s voskem ala štrůdl. Ze stolního počítače se linou smutné i konejšivé tóny klavírních koncertů známých i zcela neznámých autorů. Sedím v letitém, vysezeném křesle, které tu zůstalo po mé nevlastní babičce, vyvrácená s nohou přes opěradlo, rozečtenou knihou u boku a svou kočičí společnicí u nohou. Nade mnou visí nádherný živý obraz putujících mraků, které sleduji skrze střešní okno. A myšlenky se mi toulají do všech světových stran i do mě samotné.
Snad za dnešní náladu může vyčerpání ze směny. Snad dočtená melancholická knížka, v níž se hrdinka pere s láskou i žalem ze ztráty. Snad prostě jen nastala chvíle, kdy jsem se potřebovala vyplakat a dostat tak ze sebe dny, týdny, měsíce, kdy jsem vše negativní uzavírala v sobě.
Protože nikdo nikdy neposlouchá. Všichni si žijí své vlastní životy, zahleděni do sebe. Taková je dnešní doba. Svádějme vše na ni. Všichni mají plné zuby všeho negativna a proto nereagují na zoufalé volání o pomoc těch kolem sebe. Jenže já už jsem přehlcená a dusím se ve vlastním smutku, zmaru. Ve vnímání toho, jak se vymykám ze škatulky svých vrstevníků. Možná si to jen moc beru. Možná mě přepadla jen má oblíbená "depčička", jak to ráda nazývám. Možná... A možná taky ne. Každopádně po letech, kdy ze všech možných směrů slýchávám, jak jsem divná, a že bych se sebou měla něco dělat, jsem se rozhodla konečně jít cestou, kdy najdu toho odborníka, který mi poví, zda jsem skutečně "divná". Ale s mou náturou to bude přeci jen chvilku trvat. Nedokážu se svěřit jen tak někomu. Ne s tím, co je ve mně. S tím, co mě doopravdy trápí, ničí, pomalu zabíjí. Už dlouho se peru sama se sebou. Nebo s tím, kdo jsem a co ode mě očekávají druzí. A už mě vážně nebaví být tím, čím mě chtějí druzí. Neustále se přetvařovat. Neříkat to, co si doopravdy myslím. Být neustále vyhořelá, vyčerpaná, nemocná. Vstát z postele, hrát divadlo, které se ode mě očekává a jít zase spát. S hlavou plnou černých myšlenek a nočních můr. A tak přežívat a ukrajovat tak ze svého života, z toho daru, který mi byl dán, a už se nebude opakovat. Je mi třicet. Měla bych mít rodinu, kupu přátel a známých, vlastní bydlení, dobrou práci. Měla bych si občas užít dovolenou, občas mít nervy s vedením domáctnosti. Občas si zajít na pivo a kebab. Jenže... Od sebe odpuzuji "normální" populaci a přitahuji ještě větší zoufalce, než jsem sama.
Pak tiše pláču v jeden zamračený večer a vypisuji do hlubin internetu své chmury. Protože jen slova hozená na imaginární papír mi trochu ulevují. Upouštějí všechen tenstres...
V jednom kuse mi lidé ubližují. Někdy vědomě, někdy nevědomě. Slovy, skutky... Protože neumím říkat ne. Nebo ne dost hlasitě. Místo toho se ve volnu zavírám do svého pokoje a sním, nebo spím, nebo čtu knížku venku na lavičce. Žiju raději příběhy literárních hrdinů a nemusím myslet na svůj reálný život, se kterým si nevím rady. Nikdo mi k němu nedal návod. Nikdo mi neřekl, jak se vyrovnat se smutem ze ztráty milovaných osob. Nikdo mi neporadí, jak dospět v plnohodnotného člena moderní společnosti, bez toho, abych si hrála na někoho kým nejsem a upřímně ani nechci být. Muchlám kočku, která ví, kdy je mi zle. Pálím svíčku a zaháním démony. Ticho přehlušuji melancholickou hudbou. Skrývám se v bezpečném přístavu čtyř stěn, kde mě nikdo nevidí, nesoudí, neubližuje mi. Protože jsem introvert, který nedokáže náhle vstát a jít páchat revoluci. Občas si připadám jako rozervaný hrdina z literárních děl dob romantismu. Bohužel, ti obvykle končí zle. A já tak skončit nechci. Jenže realita mě stále více dusí. Děsí. Navíc jsem magnet na negativismus.
Vzpomínám na časy minulé a hledám útěchu v těch několika málo krásných vzpomínkách, kdy možná slunce nesvítilo tak jasně, ale na světě byli lidé, které jsem bezmezně milovala a kteří vždy věděli, co říct, aby byl svět pro tu chvíli nádherný. Kteří věděli, jak zahnat příšery, které se po vás sápaly s úmyslem vás zničit. Kteří vlastně ani nemuseli nic říkat, jen tu být, aby bylo vše v pořádku.
Jenže ti lidé tu už nejsou. A ti co zůstávají, neví a možná ani nechtějí být mým průvodcem, mentorem...
A tak si za tónů klavírního koncertu pláču do klávesnice a píšu. Píšu něco, co možná nedává smysl. A možná jo. Co chcete od romantické hrdinky s blíženeckým komplexem?
Na nebi mezi ocelově šedými oblaky prosvítá kousek blankytu, ale tma ho brzy pohltí. Je večer, štěbetání ptáků utichá. V pokoji je tma, jen skomírající plamen svíčky ozařuje své nejbližší okolí. A obrazovka počítače vypaluje pisatelce čočky. A možná právě proto pořád ještě pláče. Unudlená, bolavá... Hledá odpovědi na své otázky. Na ty, které byly položeny, i na ty, které prosvítají mezi řádky...
A možná by mi fakt stačil jen někdo, kdo by se mnou rád popíjel kafe a vychutnával dort. Kdo by se na mě upřímně usmál. A možná mě občas upřímně obejmul a řekl, že všechno bude v pořádku. A nebo mi řekl, že jsem piča a jdem chlastat. Ale s upřímností, ne s přetvářkou, která se mi hnusí. Proč lidé nosí masky?

Je tma. Mám hlad. Oteklé oči a plný nos.
Se svým slovním průjmem končím. Vážně. Ale ven to muselo, protože bych se už zalkla.
Ctěnému čtenáři se za to omlouvám. A děkuji.


květnové shrnutí přečteného

27. června 2018 v 15:29 | hyunderella |  stav přečtených knih a co právě čtu
Zdar,
je konec června, tak jsem se jala konečně zhodnotit čtecí úsilí za květen. S křížkem po funuse, ale přece. Však... Znáte mě.
Takže... Začínáme s Osudem Tearlingu od Eriky Johansen, tedy závěrečným třetím dílem série Tearling. Celá série byla zvláštní. Čtenář nevěděl, zda se jedná o fantasy, dystopii, historii... či co. Ale i tak to mělo své nezaměnitelné kouzlo. I když přiznám se, že závěrečný díl mi vyrazil dech. Asi po všech směrech. Nikdy jste přesně nevěděli, kam autorka vlastně míří. Bude konec dobrý? Skončí vše špatně? Bude z toho romance? Tragédie? Přiletí mimozemšťani? Každopádně takový konec jsem úplně nečekala. Nebudu se tu šířit o ději, jelikož je pekelně spletitý, barvitý a tuze zláštní, ale každopádně tuhle sérii můžu doporučit. Nejedná se o typickou young adult literaturu. Nezapadá do žádné škatulky. A o to je zajímavější. Kelseu budete buď milovat, nebo ji nesnášet, ale i tak s ní rádi poputujete zemí, časem a životy.


Druhou knihou se stalo Podělaným navrch od Becky Albertalli, od které jsem již četla Probuzení Simona Spiera. Opět se jednalo o milou young adult romanci. Lehkou, zajímavou svým pozadím, vtipnou a můžu ji jen a jen doporučit.


Třetím počinem byla knížka pro mladší čtenáře, Dívka z inkoustu a hvězd od Kiran Millwood Hargtave. Útlá knížečka plná dobrodružství jedné neobyčejné dívky, která uměla číst v mapách. Rozhodně to bylo zajímavé čtení, nejspíš ne pro mou věkovou skupinu, ale i tak to byla velmi příjemná oddychovka plná fantazie.


Čtvrtou knihou se stalo Bez srdce od Marissy Meyer, autorky Měsíčník kronik. Aneb reteling Srdcové královny z Alenky v říši divů. Jednalo se o zajímavé vyprávění o minulosti Červené. Trochu smutné, jelikož všichni víme, jaká královna v Alence je, takže ví, že ke svému šílenství musela nějak dospět. Každopádně ta cesta je zajímavá. A obálka knihy dokonalá.


Pátým počinem jest Jeden plus jedna od Jojo Moyes. Už dlouho jsem pokukovala po jejích knihách a tahle spustila mou nakupovací mánii. Pokud jsou všechny její knížky tak dobré jako tato, mám se na co těšit. Příběh jedné nešťastné americké matky a fešného hejska z vyšší společnosti je tak bláznivý, úžasný a přesto uvěřitelný, že budete každou jeho postavu, i tu zvířecí milovat. Kdo sem pravidelně zavítá a sleduje, co čtu, pochopí, že tohle není zrovna literatura, kterou bych běžně četla. Teda jo, romantiku já ráda, ale ne zrovna takovou. No, vzhledem k mému věku bych už měla trochu přehodnotit výběr čtiva. S touto knihou jsem rozhodně nesáhla vedle. A doporučuji. Léto začíná, vydejte se na cestu třeba zrovna s touto knihou.


Šestou knihou se stal Doušek temnoty od Laurell K. Hamilton. Jo, ještě jsem s touto autorkou nesekla. A neseknu. Já ty její postavy prostě žeru. Doušek je sedmým dílem série o Merry Gentry, měl prý být poslední. No, ehm, Hamiltnová... Hahaha. Doufám, že série nebude stejně dlouhá jako Anita, ale i tak mě to pořád baví. Taky děj prozrazovat nebudu, ale rozhodně se nám to zase o něco víc zamotává. Říše kouzel v autorčině podání je prostě šílená a mámivá a sexy (jak jinak) a prostě nějak návyková, takže s tím nemůžete jen tak seknout. Jo, dobře, u tohoto typu paranormálního trilleru jde i o ten sex, ale víte, že mě fakt víc zajímá to politikaření? A milostné scény jsou prostě jen kořením celého příběhu. Jeden můj kolega jen tak letmo nahléhl z nudy přes mé rameno, na to co čtu, a samozřejmě mu hned vylétlo obočí a vykřikl: "Ježiš, co to čteš? Erotiku? Ty?" A já na to, že je to převážně moderní fantasy s prvky paranormální romance, za což jsem si vysloužila pohled typu "paranormal = mimozemšťani". No, blbě se to některým lidem vysvětluje, že? P.S. Ty obálky se vážně nepovedly... Kdyby na nich byla alespoň stále ta samá zrzka, ale sedm obálek = semd různých žen, mě vytáčí do nepříčetnosti. Navíc je Meredith rudovlasá, ne rusovlasá... chjo. I na vzhledu brakové literatury záleží, víte?


Sedmou knihou bylo Setkání stínů od Victorie Schwab... Jo, jo, jo! Já tu autorku fakt zbožňuju. Druhý díl Stínů byl taktéž velice zajímavý, čtivý, super. Ale jak už to u druhých dílů trilogií bývá, o něco slabší přece jen byl. I tak ho zbožňuju. Ta kouzelná olympiáda byla příjemným zpestřením, jistý náznak romantické linky mě donutil konečně vykřiknout to: "Jo!". I když to bylo fakt plivnutí v oceánu. A prostě, ta ženská umí vykouzlit neuvěřitelné světy a postavy. Její představivost musí být bezedná. Každá z jejích postav je tak zatraceně jiná. Žádný stejný modus operandi. Ani náhodou. A proto doufám nejen v dovydání třetího dílu Magie stínů, ale i ve vydání její další série, na kterou jsem se slinou u huby čučela na goodreads. Prosím. prosím, prosím! Chci víc příběhů od této bohyně! A upřímně, Kela bych chtěla potkat i osobně... Och, gentleman z Londýna... Slint...


No a poslední, osmou knížkou se stal poslední díl Havraních kruhů, Síla od Siri Pettersen. Konečně jsem dočetla tuto úchvatnou severskou pecku. Jako jo, přiznávám bez mučení, že první díl byl prostě top. Tak dobrou knížku jsem četla už jen jednou. To ale nemění nic na tom, že celá tato série je přes mírný úpadek následujících dílů prostě dobrá. Hirka se vyvíjí ve velmi zajímavou ženu, ale rozbouřené hormony Rimeho mě fakt štvaly. V Ódinově dítěti byste ho nejradši zulíbali k smrti, jakej to byl chlapák dokonalej, v posledním díle byste mu nejradši vrazili pěstí, ať se kouká zpamatovat z toho testosteronu. A možná dokonce začínáte fandit jiné postavě v okolí... Jako fakt. A prý bude v brzké době film... Čehož se bojím. Hodně. Ten příběh je moc komplexní pro jednoduchost filmového plátna. Bohužel.


No, a to je pro květen vše. Červen už tak slavný není, ale snažím se. Takže myslím, že bych příští týden mohla to málo nahodit. Každopádně se vážně omlouvám za svou neustálou nepřítomnost. Ale pocit vyhoření nastal s plnou parádou. Ano, přiznejme si to. Dneska jdu po dlouhé době na dvanáctku a už teď se mi to v břiše kroutí jako hnízdo hadů. Chce se mi zvracet a občas mi moje choré srdce předvádí infarktové stavy. Samozřejmě falešné, ale bolí to skoro stejně. A to sloužím s fajn kolegyní. Beru sebou knížku. A čokoládu. A možná mé alterego známé sarkasmem, ale i tak to klubko nepřestává řádit. A ani moji ctění čičíci s tím nedokážou nic udělat. (a to jsem si dnes užila pořádnou porci felinoterapie).
No nic. Četbě zdar! Snad příští týden zas.

dubnové čtení - o něco lepší skóre, ale i tak je to bída...

1. května 2018 v 18:52 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!
Dneškem nám začíná nový měsíc, tudíž bych mohla uzavřít čtivo z měsíce předchozího. Duben byl o poznání plodnější, jelikož venku začalo být lepší počasí a byla i nálada vylézt na sluníčko a číst si. Bohužel se mi zhoršují chronické bolesti a jsem stále unavená. Snad kvůli anémii, snad kvůli psychickému vyčerpání z práce. Každopádně mě to ubíjí. Nefunguju. Pořád jenom sedím, ležím, nemám vůli cokoli dělat. Vyčerpává mě i zvednutí ruky. Ale všechna vyšetření tvrdí, že jsem víceméně zdravá. No, svedeme to na depku...

První knihou přečtenou v dubnu bylo Na lovu od Meagan Spooner. Od této autorky mi v knihovně již nějakou dobu hnije jedna duologie od stejného nakladatelství. Možná se k ní letos dohrabu. Na lovu je reteling Krásky a zvířete, takže příběh je víceméně jasný. Ovšem autorka známou pohádku zasadila do prostředí nepodobnému Rusku, někdy kolem roku 1800... plus mínus. A vylepšila ho ruskými pohádkami a bájemi. Hlavní hrdinka Jeva není žádné ořezávátko, od mala chodí s tatínkem lovit do lesa a žije spokojeně v domku i se svými sestrami. Jenže otec brzy přijde při riskantním podniku o majetek a z velké části také o rozum. Řešením by byl výhodný sňatek dcer, ale... Jednoho dne otec odejde do lesa lovit bájné Zvíře, bytost, jež ho pronásleduje ve vzpomínkách z minulosti, a už se nevrátí. Nejmladší Jeva se ho vydá hledat a možná cestou Zvíře zamordovat a vykuchat, avšak řízením osudu se ocitá v jeho sídle...
Tak jako, nebylo to špatné. Zvláštní, v lesčems jiné, temnější. Ale čekala jsem o něco více vlastních nápadů autorky. Každopádně jsem se nenudila. A ta krásná obálka! Není to vidět, ale je metalická...


Druhým počinem se stala knížka Muffin a čaj od české autorky píšící pod pseudonymem Theo Addair. Jedná se o young adult gay romanci. Naprosto slaďoučkou a ňuňací. Daniel a Kit jsou šestnáctiletí žáci jednoho privilegovaného internátního zařízení. Oba neskutečně rozdílní, přesto si k sobě najdou cestu. Skrze upřímná srdce, jeden muffin a čaj... Netřeba říkat, že na shounen ai jsem totálně ujetá. Navíc tohle má atmosféru anglické koleje, české malosti a spád japonských anime. Neskutečně jsem si tohle dílko užívala. Bylo to opravdu slaďoučké, akorát. Autorka psát umí, dobře. A vážně se těším na její další počin. Jestli to bude na podobné téma či jiné, myslím, že má čtenáři co nabídout. Ovšem varuji - kdo neholduje gay romancím, ať se do tohoto nepouští. Ušetří si tak hubu plnou keců. Všem ostatním jen doporučuji. Uculovala jsem se u knížky od začátku do konce.


Třetím kouskem se stal Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr od Krystal Sutherlandové. Od této autorky jsem již četla Lásku v prachu hvězd, hořkosladký příběh, který mi dlouho ležel v hlavě, tudíž jsem čekala podobně laděný příběh, ale naštěstí se tak nestalo. Seznam byl spíš tragikomický a četl se sám. Hlavní hrdinka Ester žije v šílenství stižené rodině, jako vystřižené z gotického románu. Její bratr-dvojče se bojí tmy a vyloženě snad žije ze světla, matka se panicky bojí smůly a zahání ji všemi možnými i nemožnými prostředky, až rodinu přivede k bankrotu, a otec se jednoho dne sbalí a přestěhuje do sklepa, z nějž již pár let nevylezl. Za všechno toto šílenství snad může dávná kletba Velkého strachu, kterou na rodinu přenesl podivný přítel dědečka. Tou osobou má být velectění Žnec, aneb samo zosobnění Smrti... Ester svůj Velký strach teprve hledá. Všechno, co jí děsí, si píše na seznam. Ten však jednoho nešťastného dne ukořistí Jonah, její dávná dětská láska a nadaný filmový nezmar... Podivuhodná cesta za nalezením Velkého strachu začíná...


A čtvrtým a pátým kouskem se stala Griša -bouře a vdora Griša - zkáza a naděje, aneb druhý a třetí díl grišovské trilogie. Spousta lidí tuto sérii vnímá rozporuplně, ale mně se líbila. Alina pokračuje na své cestě uniknout spárům Temnyje a hledáním umocňovačů, jež by jí daly sílu postavit se temnotě. Válka je na spadnutí, Vrása se rozšiřuje a na obzoru se objevují nové hrozby i noví spojenci. Kam až tohle vše povede?
Prostě - mně se to hodně líbilo. Navíc jsem si opět oblíbila další postavu. V tomto případě Nikolaje. Bože, jak já bych toho kluka brala domů. No, konec spoileru. Možná by šla spousta věcí napsat jinak, ale už by to nefungovalo tak dobře. Navíc autorčina představivost se mi líbí. Zlí jazykové ať táhnou. Už se těším na obě další knihy z tohoto světa. Ač budou jiné, víc akčnější a méně něžnější. Hlavně že autorka na svůj svět grišů nezanevřela.


Kam dál