"Čas je to, co se neustále snažíme zabít, ale co nakonec zabije nás"

aktualizace říjen 2017

29. října 2017 v 20:33 | hyunderella |  jen tak...
Takže... krátce.
Dneska jsem komplet aktualizovala galerii výrobků. A páchám další nekalosti, takže zase nějaké přibudou. Ale ne dnes, ani zítra a ani pozítří...
Čtu, ale bídně, takže... sledujte čtecí sloupeček...
Depka trvá, praxe v Praze se blíží.... Chce se mi umřít...
Kočky blbnou...
Doma klasicky střídavě oblačno...
Je mi blbě, všechno bolí...

Asi tak.
Tak někdy... Obsáhleji. :D

+

K 31.10. zase zkouším kraviny, takže to vypadá hnědě. Chvilku to vydržte. :D

 

říjnové čtecí okénko a s ním další trio

23. října 2017 v 0:54 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!

Říjen se nám nenávratně řítí ke konci, tak sem nahazuji další trojku knížek, které jsem během tohoto měsíce přečetla.
Prvním počinem se stala knížka Píseň zimy od S.Jae-Jones od nakladatelství CooBoo, což by měl být první díl tajuplné trilogie ze světa skřítků. Ne těch amerických, ale světe div se, těch evropských. Hlavní hrdinka Liesl je nadaná skladatelka hudby, kterou k psaní hudby inspiroval Král skřetů, bájný panovník podzemní říše, se kterým se tajně kdysi jako malá setkávala v tajemném háji. Jenže teď je dospělá, ne příliš hezká a perspektivní, utopená v přísné domáctnosti, ve které žije se svým velmi nadaným bratrem a krásnou sestrou Kathe, kterou si za manželku vyhlédne sám zmíněný Král skřetů. Unese ji do své říše a Liesl neváhá jít za ní, aby ji přivedla zpět. Sama se nabídne sehrát roli královny nevěsty, která má být obětována. Musím uznat, že tahle knížka mě opravdu bavila a doufám, že stejně nabité bude i pokračování. Někomu může tenhle styl připadat až přespříliš melodramatický, ale já se vážně těšila na další stránku. Rozháraná Liesl, se kterou mlátí hormony i strach mě ba. Králi skřetů, který si s ní v rozháranosti může potřást rukou taky. Romance jak z nosu je nasnadě. Magie, padouští elfové, nikterak podobní těm amíckým hippie trávožroutům, temná touha... Jo. Bylo to fajn. Tohle už je víc dospělácká fantasy, kde se nedočkáte nějaké nudné sladké romance, ale kvalitní divoké lásky s přídavkem erotiky. Žádná Hamiltonová, ale je tam znát kapku jinančí akcent. Kluci si asi tuhle knížku neužijou, ale my holky jo. Doporučuju.
Druhou knížkou byla taky cooboolinská novinka Ledová krev od Elly Blake. Tenhle příběh už je klišé, co trvá posledních několik let, ale četlo se to samo a bylo to velmi milé. Hlavní hrdinka Ruby, vyrůstající se svou matkou kdesi v mrňavé vesničce, je jedna z posledních žijících členů Ohnivých, národu, který velmi úspěšně decimuje národ Ledu. No, jak jinak, že? Poté, co je její matka zavražděna, se Ruby přidává k rebelům, kteří se snaží svrhnout krutovládu současného Ledového krále, který je kapánek mišuge. Rebelanti jsou sice ledáci, ale tuze milý a jeden z nich obzvlášť. No - jak jinak. Takže romantika jak z nosu vol.2, ale bylo to milé, vtipné, napínavé, dobře napsané, takže se to četlo samo. Pět metrů jsem z toho neskákala, ale je to rozhodně další lepší průměr. Je to nápadně podobné Rudé královně, ale o dost lepší... Taktéž je trilogie, takže doufám, že další díly nebudou horší.
Třetí knihou v řadě se stala Inkoustová stopa od Mela Starra, tedy třetí díl historické série o lékaři Hughovi de Singleton, který vyšetřuje další zapeklitý případ a u toho bojuje se svým srdcem. Knížky Mela Starra jsou prostě totální oddechovka. Miloučké, napínavé, vtipné, odehrávající se v prostředí středověkého Oxfordu... Miluju jeho knížky. Jsou poměrně tenké, takže jsou přečtené za chvilku, ale člověk se u nich culí. Nemůžu jinak než doporučit. Na to, že čtu převážně young adult fantasy...
Až dočtu další kousek, bude tu nová trojka, ale zas mi to nejde a hlavně nemám čas, takže kdo ví, kdy to bude...



China

18. října 2017 v 6:23 | hyunderella |  Obrázky
 


Zářijové trio knížek - všehochuť aneb když se vám do ničeho nechce

9. října 2017 v 19:20 | hyunderella |  jen tak...
Hoj!

Sice je hnedle půlka října, ale dříve jsem neměla ani náladu, ani čas na nějaký ten článeček. Nálada není ani tak, ale čas se nějak vyskytl, takže se toho musí využít. Takže sem s tím!
První přečtenou knihou je prvotina od Victorie Schwab - Neobyčejní. A jak už název napovídá, hlavní hrdové jsou skutečně neobyčejní. Paní Schwabovou absolutně žeru. Její příběhy jsou úžasné. Tento není vyjímkou. Ani špetka romantiky, náš svět a bitky. Teoreticky nic pro mě. Ale... Ten příběh byl vážně fajn. Otázka hrdinství a antihrdinství. Na tuhle knížku docela sedí slavná věta z Limonádového Joe "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina." Tady jsou důležitá především pouta přátelství. Bývalého, současného i budoucího. Je tu nastolena otázka toho, jací bychom byli, kdybychom měli nadpřirozené schopnosti - hrdinové jako z komiksu, ale rozhodně ne s jasně daným smyslem, co je správné. Tady vlastně není nic úplně správné nebo špatné. A to je zatraceně zajímavé. Prolínání úžasných postav, jejich vztahů. Jo, do tohohle jděte.
Druhým titulem je kniha Všechny malé zázrakyod Jennifer Nivenové. Není tomu dlouho, co jsem četla jiný její titul a ten se mi vážně líbil. Tahle knížka vypadala tak jako skoro nevině. Uf... Ale dost jsem si poplakala. Je to jedna z těch young adult, co vás mají donutit přemýšlet. Oba hlavní představitelé trpí psychickou poruchou. Oba se s tím snaží poprat po svém. Okolí jim moc nepomáhá, škola jim spíše škodí. Nikdo je nedokáže pochopit, protože nikdo neprochází tím, čím oni. Proto se stanou sami sobě berličkou. Při plnění školního projektu se stávají bližšími... Nejlepšími přáteli, milenci... A pak přijde pořádná ťafka. Juj. Violet i Finch byli skvělí. Uvěřitelní, protože takoví mají být. Spousta lidí se s nimi určitě dokáže sblížit, ztotožnit. Ale ten konec vás má k něčemu dovést. Jde o to, jestli to uchopíte správně. Jestli pochopíte, jak dokážete vědomě či nevědomě ovlivnit své okolí. Skvělá kniha k zamyšlení. Dobře napsaná. Příběh má spád. A je to síla. Pokud se nebojíte silných skutečných citů a ne zrovna růžového reálného života, je nutno tohle přečíst. Dostane vás to.
A třetím počinem se po tomhle drámu stala Čarodějka v zácviku od Jamese Nicola. Je to sice knížka spíše pro mladší čtenáře, ale s tím absolutně božím Potterovským nádechem, že ji nelze nemilovat. Bylo to hezoučké, miloučké, kouzelné... A prostě takové ňuňací. Nevím, jestli to bude série nebo to byl takový jednorázový bonbónek, ale rozhodně jsem si to užila. Takže pokud něco takového potřebujete, přečtěte.

A to je pro teď všechno. Za říjen tři kousky taky stihnu, ale bylo by mi milejší, kdyby deset. No co už. Tak zase příště.



Po odmlce další trio přečteného - na vlně lásky/nelásky

21. září 2017 v 20:04 | hyunderella |  jen tak...
Tak jo, ten sloupeček se přeci jen začal plnit, takže je načase, abych to sem naházela dřív, než úplně zapomenu, o čem to bylo.
Prvním kouskem je kniha Mluv od Laurie Halsové Andersonové. Je to pekelně nehezké čtení o boji jedné obyčejné dívky s traumatem, které si dlouho nechce připustit. A ano, ta hláška na obálce i k filmu, který byl podle této knihy natočen, sedí. "Může se to stát i vám." A, může. Protože ústředním tématem této knihy je znásilnění. Pořád velmi palčivé téma. Odporné, ale stále přítomné. Téma, o kterém se nikdo nechce bavit, nikdo se jím veřejně nechce zabývat. Ta knížka byla krutá. Krutá ve své upřímnosti. Krutá ve své reálnosti. Krutopřísná. Já nerada realitu. A nerada krutou realitu. Ale tohle mě dostalo. Film nechci vidět. Vím o něm, vím kdo v něm hraje. A asi bude dobrej. Ale nechci ho vidět. Ta knížka byla napsaná s určitým úmyslem a myslím, že splnila své poslání. Důkazem budiž i to, že se stále opakovaně vydává. A fakt, i když to není hezký čtení, přečtěte si jí. Nejen dívky, ale i ženy, chlapci a chlapi. Znásilnění se týká všech. Ano, nejvíce jsou znásilňovány dívky a ženy, ale v dnešní době se to čím dál tím více týká i chlapců. A proč chlapi? Protože se to může stát vaší partnerce, sestře, dceři, matce... A i když je zrovna tenhle titul cílený na školačky, přeci jen dává nějaký befel o tom, co se může takové oběti honit hlavou. Ten stud, ta bolest, to zapírání. Ten hnusný pohled okolí. Nezájem... A žádná oběť nechce, aby to tak bylo... Dobrá kniha na zamyšlení.
Druhým titulem je Růže pro Charlotte od dvojce E.Craft a S. Olsen. Taky zajímavá young adult romance. O tom, jak je složité čelit vlastnímu srdci. Boj rozumu a srdce. Četlo se to rychle, ale na můj vkus to nebyl zase takový srdcebolný kousek, jak se prezentoval. Takový lepší průměr. No možná jsem na tohle čtení moc stará (a zírá na hromadu podobně laděných titulů...).
Třetí knihou je pro dnešek Přímo do srdce od Billa Condona. Mno. Má to být romance. Ale mně to tak nepřipadá. A to jsem člověk, co vidí romanťárnu na každým rohu. Jako jo, milostná linka se tam mihne. Ale jenom z rychlíku. Spíš jde v knize o lásku v rodině. O vztazích v rodině. O rodinu jako takovou. Ať je jakkoliv divná. Poslepovaná. Byl tu zajímavý pohled na to, co vlastně "je" rodina. V tom má tahle knížka kouzlo. Ale doporučit jí nemůžu. Jestli chcete něco nepříliš náročného, tak do toho. Já si tím spíš splnila knižního bobříka. A to to podle obálky vypadalo slibněji. Mno, asi tak.


Půlka sychravého září, splín a knihomolská schizofrenie

18. září 2017 v 16:13 | hyunderella |  jen tak...
Zdar!

Poslední článek byl nehezký, tenhle snad bude o něco lepší. Ne že by mě opustila ta proklatá depresivní nálada. Ba ne. Ta se drží jako klíště. Ale přeci jen se objevilo pár věcí, které mě rozveselily. Například nový balík knih. A další dva na cestě. To je přeci jen pro člověka jako jsem já přímo dar z nebes. Pokud by to nestálo takový majlant, že... No, prachy si do hrobu nevezmu, tak se musí náležitě využít. Nekouřím, nepiju, hazard nehraju, tak co? A pořád mi přijde smysluplnější vrazit děngy do knih než do hadrů a zbytečných bot. No ne?
V práci lehce lépe, ale určitě ne na dlouho. Začíná období plošné deprese a vyvolávání sporů. Jako každý rok. Tak uvidíme, jaký bude ten letošní. Už poslouchám zakázané slovo "vánoce", "dárky" a "cukroví". Ano. Je září. A kvůli hysterii týkající se extrémního zdražení másla je to o dost intenzivnější. Na přetřes přicházejí i různé konspirační teorie, které se týkají zdražení i jiných potravin, zboží, služeb... A o to větší hysterie panuje. Mě to zatím nechává chladnou. Já mám hysterii ze slovíček "Praha" a "metro". Jo. Pořád. A dokud ten pitomý kurz nebude za mnou, tak to tu ještě dlouho budete číst. A možná i po jeho skončení, jelikož příští rok se účastním hned dvou dalších. Jeden je naštěstí v Liberci, takže žádné drámo, ten druhý buď v Práglu nebo Brně... Jsem pro Brno... Fakt...
Co se týče toho šíleného čtecího sloupečku.... Asi to tam takhle nebude dlouho. To je jen má pomýlená představa o rychlosti a chuti mého čtení. Ale nebudu lhát - fakt je mám všechny rozečtené... A fakt nebudou sami. Teď je střídám jako ponožky a snažím se alespoň do jedné více zakousnout a slupnout jí. Ale nějak se mi to nedaří. Tahám je do práce, z práce, k doktoru, pomalu i na nákup. S myšlenkou, že si najdu tu chvilku a počtu si. Ha. Ha. Ha... Snif... No, třeba se přeci jen přemůžu. Dnešek není vyjímkou. Načetla jsem dohromady 70 stran... Jenže ve 12 knížkách... Asi tak. Každému mému já se líbí jiná, ale ani jednomé já jí prostě nedokáže dočíst. Minimálně jednu zase potáhnu do práce. Tak snad...?
Sledujte můj sloupeček a držte mi palce i na nohou. Protože mně vážně jeblo...

Tak zase někdy příště...


zářijové okénko o nevůli a nicnedělání

11. září 2017 v 21:33 | hyunderella |  jen tak...
Jaho!

Ano, kupodivu ještě žiju. I když to tak nevypadá. Uběhl skorem celý měsíc a tady se nic něděje. Týden jsem zaplácla dovolenou u sestry. Fajn. Tak proč jsem nic nepřidala potom? Celková apatie, nevůle... Tím to je. Jsem vyčerpaná. Nejspíš vyhořelá. Neustálé bolesti hlavy, náročná práce, životní jobovky v rodině a dusno v rodině = totální nechuť cokoliv dělat. Venku to nevypadá valně. Sluníčko nejspíš neexistuje. Lavička je kvůli neustálým přeháňkám a chladu neobyvatelná. Kočky sdílí mou náladu. Absence vlídného slova od kohokoliv. Finanční strádání. Je toho kotel. A hrabe mi z toho. Jdu spát vyčerpaná, padnu do bezvědomí, probudím se vyčerpaná. V práci zombičím. Ve volnu zombičím. Jediná záležitost, která mě dokázala alespoň na chvilku probrat z letargie, je Hra o trůny. Jedna z pozitivních věcí, které jsem si dovezla z dovolené. Jenomže mi zbývá pouze sedmá řada a na rok nic. Berlička pokulhává. Co s tím? Momentálně mě nic nenapadá. Kolečka v mozku se otáčí pomalu, jako kdyby byla namazaná lepidlem. Pozitivní myšlení na bodu mrazu. Ve čtecím sloupečku přibyly nové knížky - asi tam chvilku pobudou, než se na ně podívám, ale rozhodně je chci přečíst co nejdříve. Další tituly jsou v dohledu (pokud budou finance). Pomalu se prokousávám Všemi malými zázraky a Čarodějkou v zácviku. Obě jsou to krásné knížky. Obě o problémových hlavních postavách. Možná proto jsou mi teď milejší, než ostatní. A obě jdou přečíst za den, jenomže můj pomalý mozek to nějak nezvládá. V pokoji mám totální chaos, jelikož v něm mám sestěhované věci ze tří místností. K ručním pracem se nedostanu. Já se nedostanu ani k vlastním spoďárům. Mám vyšlapanou uličku ode dveří k posteli a zpět. A už mi i z toho hrabe. Já jsem bordelář, ale mám ráda svůj nepořádek. Není den. kdybych něco nenakopla, neshodila. Kočky z toho mají prču. Rádi se shovávají ve všech možných zákoutích a když chci, aby vysmahly, dělají, že tam nejsou a tiše se smějí mému úsilí, jak se je snažím vyšťourat. No aspoň někdo z toho má radost. Navíc mě děsí nadcházející kurz v Práglu. Nebo ani ne tak ten kurz jako ten Prágl. Já a moje fóbie z většího množství lidí na jednom místě. Takže tak.

Napsala jsem dlouhý článek o svém duševním nezdraví. Novinka od minula - beru antidepresiva a nebulím po nich. A co? Nezabírají. Snad tak na 5%. Alespoň jednou v životě bych chtěla zažít ten pocit, mít všechno na salámu. Absolutně. Mojí mámě se to po Lexaurinu daří. Míchá hodinu studený kafe a zírá s úsměvem do blba. A pak usne a spí jako šípková růženka. Já zažívám pouze pocit, že jsem spolkla prášek. Rozdíl před a po je jen v tom, že mám dva loky a ten prášek v žaludku. Takže... Doufám, že chápete. A pochopíte. Rychlo povídání o přečtených knížkách se odkládá na lepší náladu. A s tím i všechno ostatní.

Tak se modlete, ať mě nejebne úplně a neskončím ve cvokhausu. Protože mám pocit, že se k tomu podezřele přibližuju. Doby, kdy jsem kvůli takovým stavům pozabíjela půl osazenstva ve svých povídkách minula. Moje sličná múza bídně chcípla s asi polovinou mých neuronů na blíže nespecifikovanou chorobu. Jinak si to neumím vysvětlit. Má profesorka na literaturu by zaplakala. Kdysi do mě vkládala velká očekávání. No nic. Dál prudit nebudu. I tohle mě stálo spoustu sil. Pa



trojka smutných romancí

17. srpna 2017 v 14:40 | hyunderella |  jen tak...
Tož,
jsem zase tu a se mnou další trojice přečtených knížek, tentokráte s tíživějším obsahem.
První knihou je Tisíc polibků Tillie Coleové. Až naivně psaný titul s velmi závažným tématem. Umíráním. Hlavní hrdinka Poppy má rakovinu v posledním stádiu, přesto se snaží užívat života a dál chodí do školy v touze odmaturovat. Od mala je zamilovaná do svého souseda, severského krasavce Runeho, avšak před dvěma lety se rozešli - on se musel odstěhovat s rodiči do rodného Norska a ona slíbila, že na něho počká, jenže mu náhle přestala odpovídat na dopisy. Rune se vrací, zahořklý, plný vzteku, rozervaný, přesto k Poppy stále cítí silnou lásku. Dívka ho však odhání, bez vysvětlení. To přijde - náhle, bolestně... Jsem sestra hospicové péče, takže se s umíráním a smrtí setkávám denně. S různým průběhem, s emocemi proudícími a ovlivňujícími všechno kolem. I když jsem profík, ovlivňuje mě má práce více než dost. Tahle knížka má co do sebe. Ano, takhle to u některých lidí chodí. Záleží na mnoha okolnostech. Pro pubertální jedince poslední dobou začaly konečně vycházet tituly i s touto tématikou - hurá! Lidé smrt vytěsnili ze svých životů jako něco nežádoucího, co se jich netýká - to je velmi špatně. Je totiž nedílnou součástí koloběhu života. A když to tu téma vytěsňují dospělí, jak k tomu přijdou děti a mládež? Jak mají regovat, když něco takového nastane? Osvěta se koná, ale stále jen ve velmi malém měřítku, bohu díky tedy za každou věc, která tomu pomáhá. Young adult literatura v tom svým originálním způsobem napomáhá. U této knížky jsem předem věděla do čeho jdu, ale i tak jsem se neubránila pláči. Ale zdravému pláči. Opravdu autorka píše až naivním stylem, ale jelikož píše o závažním tématu, ta naivita to kapku odlehčuje. Nepotřebujete zdusit čtenáře hned na začátku, ale zanechat dojem. Tady to vyšlo. Nelituji a doporučuji. Jen za ten závěr bych vraždila. Já vím, že to byla snaha o nabídnutí naděje, ale mně to přišlo kapánek přes čáru.

Druhou knihou v tomto bloku je Tíha vesmíru od J.Nivenové. Knížka s ústředním tématem setkání dvou lidí s životními problémy, se kterými se snaží bojovat. Dívka Libby se stala nejtlustším náctiletým ameriky - po smrti své matky se doslova vyjedla do monstrózní velikosti, a když spadl její dům, musel jí z něj vyprošťovat jeřáb. Po této traumatizující události se rozhodne podstoupit terapii a vrací se zpět, aby dostudovala na své bývalé škole. Válčí se svým nízkým sebevědomím, váhou, šikanou. Moc jí v tom zpočátku nepomáhá ani to, že se na ni zaměřuje skupina chlapců, v jejichž středu stojí oblíbený, pohledný Jack, který však sám má tajemství. Trpí totiž obličejovou slepotou. A žijte ve světě, kde vám každý připadá cizý. Nepoznáváte vlastní mámu. A tihle dva se postupně stávají bližšími. Navzájem si pomáhají, až to skončí jak jinak, než láskou. Té bych v knize brala o chlup víc, ale i tak to bylo velice příjemné a místy velmi vtipné čtení. A zase knížka, která boří některé mýty. Hurá! Sama trpím jen lehkou nadváhou, ale neumíte si představit, jaké to bylo a je. V dnešní době, kdy na vás všude koukají z médií (TV, noviny, časopisy, internet,..) vychrtlé kusy masa, mnohdy až bezpohlavní, nebo ženy a dívky se spostou chirurgických vylepšení a titulkem, že se jedná o přírodní krásu. Člověk by zvracel. Je fajn vypadat k světu, ale v tom to přece sakra není. Jo, taky se zastavím nad obrázkem pěkného chlapa s uznalým "hmmm", ale to jak vypadá přece neznamená, že je to ideál i v ostaních stránkách. Je vůbec k žití? Povrchnost světu vládne, přátelé, a je to krucinálfagot špatně.Víte jak je nusný, když vám někdo řekne "měla bys se sebou něco dělat" - jako že shodit váhu a neustále se krášlit, místo aby vám řekl "jsi milá, hodná, ...." nebo "líbí se mi tvůj náhled na svět" atp. To že mám celulitidu a doma chodím v teplákách neznamená, že jsem póvl. Jsem se zase vztekla....

Mno, do třetice tu máme Knížku od mé oblíbené Colleen Hoover - Možná jednou. Opět tragický příběh psaný čistě hooverovsky, navíc ve spolupráci s vynikajícím muzikantem. Bouřlivý vztah Sydney a Ridgeho mě ale až tak nenadchl. Kdyby se v příběhu neobjevila i umírající přítelkyně Ridgeho, bylo by to uvěřitelnější, lepší. Ale to nebyla jediná věc, která tam byla až násilně vtlačena. Ústřední téma hluchého muzikanta je boží, ale podle mě špatně uchopená. Knížka má své kouzlo, ale mnohdy jsem byla na autorku spíš naštvaná. A do háje (spoiler) - ta postelová scéna na konci fakt musela být? Stačil náznak, že k tomu dojde, ne podrobný popis. Jo, v jejích románech jsou postelové scény, ale mnohdy spojené s flustrací a sex je tu spíše prostředek, jak se z toho nějak vyventilovat. Ale tady už bylo všechno řečeno, tak proč? Pro atraktivitu? Na co? Příběh hluché přítelkyně umírající na cystickou fibrózu by byl skvělý jako samostatný román, i s tím, že by se rozebral její krátký život těsně před, ale jako vedlejší dějová linka byl na velký kulový. O ní tu sakra nešlo. Zase by stačily jemné náznaky, proč je něco tak, jak je. Více prostoru by si v knize zasloužila i nesourodá dvojice Ridgeho spolubydlících. To, proč na sobě tak zvláštně lpí. Jo. Možná by to nebylo tak "Vau", ale rozhodně by to byl úžasný román. Nemůžu té knížce upřít kouzlo. Taky mě to vtáhlo,a le nevychutnala jsem si to tak, jak by si to zasluhovalo. Těším se na další její knihu - YOLI se na ní chystá. Snad to zase bude ta milovaná Colleen. Ne prodejní kus bez duše. Ukamenujte mě.


Pro teď končím. Mluv si nechám na příště. Možná samostaně.


Měsíční kroniky - aneb tak trochu jiná pohádka - občas obsahuje SPOILER

2. srpna 2017 v 0:12 | hyunderella |  jen tak...
Jou!

Ti, kteří sem občas nakouknou, jistě zaznamenali, že můj sloupeček přečtených knih byl nějakou dobu přehlcen tituly od Marissy Meyerové, a článek o nich nikde. Bylo to z prostého důvodu - jedná se o celou jednu sérii, kterou jsem nechtěla kouskovat, když už jsem měla tu možnost slupnout ji naráz, tudíž i v tomto článku ji budu hodnotit jako celek.
Ale hned v úvodu musím poznamenat, že pokud stále brousíte kolem regálů v knihkupectví či na e-shopech, a zíráte na tyto tituly a přemýšlíte o tom, zda do toho jít či ne - jděte. Už po pár stránkách v Cinder jsem jistojistě věděla, že CHCI všechny díly.

Mno, začneme tedy prvním dílem - Cinder. Jak už název napovídá, jedná se o tak trochu jiný reteling Popelky. Tak trochu zvláštní, magický a naprosto k sežrání. Seznamujeme se s dívkou Cinder, žijící se svou nevlastní matkou a dvěma sestrami. Jak jinak. Jenže Cinder není jen tak obyčejné děvče - je kyborg - tedy člověk, který v sobě má i nějaké ty IT vychytávky. Jako třeba telku, internet, ekvalizér, externí paměť a stáhnout si můžete výuku kdečeho. No neberte to? Ale ne vždy je výhodou míti v hlavě počítač a pár kovových končetin. Kyborgové jsou ve světě vnímáni jako nebezpeční jedinci, kteří nemají žádná práva.
Rodina obývá hlavní město území, jež se po třetí světové válce nazývá Východní společenství. Jde vlastně o sdružení východoasijských států a pár těch okolo. Snad jako jediné území na světě mu vládne monarchie vedená císařem, a ten (samozřejmě) má synka na ženění. Hledání nevěsty je více než žádoucí, neboť císař umírá na letumózu, chorobu, která vyvražďuje celý svět. Takže ples k nalezení správné nevěsty je nasnadě.
Ale kdyby šlo všechno tak, jak známe, byla by to nuda. Takže... Cinder už jako malá v sobě objevila potenciál stran techniky, takže se z ní stala výborná mechanička. Aby měla macecha z čeho utrácet, pracuje přes den ve své dílně, kde ji jednoho dne navštíví v převleku sama naše princovská celebrita, Kai, který potřebuje opravit robota, který je zásadním článkem v mezinárodní, ba dokonce meziplanetární bezpečnosti. Ukrývá totiž informace o ztracené dědičce Měsíčního království, se kterým má Země poněkud problém - hrozí mezi nimi totiž totální válka, kterou lze zažehnat jen sňatkem s Měsíční královnou Levanou - což je taková jiná verze Maleficent. Au. Problém by mohla vyřešit měsíční princezna Selene, pokud by ovšem byla nalezena.
Ples je tu a pohroma s ním. Cinder je pozvána, jelikož princ netuší, že je kyborg. Dorazí, zmerčí ji měsíční královna a - průšvih jak Brno. Nejen že se s Cinder vyklube měsíčňanka s cyborgskou úpravou (nepřípustné), ale královna po ní vyloženě pase. S kudlou v ruce. Je uvězněna, Kai má hlavu k prasknutí, Levana si mne ruce...
Chytáte se?

Druhým dílem série je Scarlet - a opět. Kdo jiný by mohl být červenější, než Karkulka? Hlavní hrdinka Scarlet žije na francouzkém venkově, kde spolu s babičkou obhospodařuje malou farmu. Jenže jednoho dne babička zmizí a policii se do vyšetřování nechce. Přece jen se jedná o starou paní, třeba prostě jenom šla na procházku a ztratila se? Co? Ne? A tak se Scarlet vydává na pátračku ve své vlastní režii. Doprovod na cestě ji bude dělat Vlk, drsňák, který se objeví ve chvíli, kdy je ho třeba. Ale - je skutečně tím hrdinským týpkem k zulíbání, za kterého se vydává? Původně jednoduchá cesta k nalezení babičky se šmodrchá na každém kroku, nic není takové, jaké se zprvu zdá. Na povrch vyplouvá spousta tajemství z minulosti i přítomnosti. A jelikož jde o druhý díl série, hlavní protagonisté se brzy setkávají s Cinder, která uprchla z vězení, a jejím neočekávaným spolubojovníkem Thornem, samozvaným kapitánem ukradené vesmírné plechovky. A mela pokračuje dál. A chudák Kai z toho má hlavu v pejru... Levana se snaží zasévat na Zemi strach a vychází jí to. Prince kvůli Cinder dusí, sec může. Všichni mají z hlavy škopek, ale cesta jak ze všeho vybruslit nikde...

Třetí díl - Cress. Jiná verze Lociky... Cress je dívka, která byla jako malá zavřena do družice, aby ze skrytu svým hackerským umem napomáhala Měsíčnímu království snadněji ovládnout svět. A jelikož je v družici zavřená vážně dlouho, kapku jí z toho šplouchá v líbezné vlasaté hlavičce. Mluví s programem, žere pozemské seriály, karaoke je na dením pořádku. A aby toho nebylo málo, své fantazie upnula na jednoho uprchlého pozemského zločince - Thorneho.
Jenže Cress není jen obyčejným vězněm. Je zároveň i skořápkou, měsíčňanem, který neovládá manipulaci. Takoví lidé se na Měsíci běžně hned po narození popravují. Proč tedy přežila ona? Cress sleduje celou záležitost s Cinder, Thornem, Scarlet, Vlkem a Kaitem - a řekne si, že práce pro Měsíční království má dost. Spojí se proto s našimi hrdiny s nabídkou pomoci - za to, že ji vysvobodí. (Mno, hlavně Thorne, že). Z družice se dostane, ale opět nic není, jak by mělo. Při neočekávém boji je Scarlet zajata, Vlkovi z toho jebe, Cinder si trhá vlasy z hlavy, Thorne a Cress padají i s milou družicí do pouště, a Cinder zůstává na krku další kumpán, Jacin, člen královské stráže, který se neustále tváří jako rampouch. Jojo. A frčíme dál. Jenže co dřív? Na Zem hledat Thorneho a Cress nebo na Měsíc osvobodit Scarlet? Navíc císařská svatba se blíží. Útoky na Zemi se zhoršují. Pandemie letumózy vstoupila do dalšího levelu... Scarlet je děvče silné... Letí se na Zem. Do kolonie v Africe. Po mnoha peripetiích se nakonec sejde s osleplým Thornem a vyjukanou Cress, a znovu utíkají. Pilotáž přebírá Jacin a dalším úkolem je překazit Levaně ovládnout svět. Svatba je holt nutným zlem...

Posledním dílem je Winter - jop, Sněhurka. Bez trpaslíků. Winter je nevlastní dcera zlé královny Levany. Děvče krásné, až zrak přechází. Ale kvůli vlastnímu rozhodnutí už nikdy nepoužít manipulece, značně bláznivé. Každý den ji pronásledují děsivé halucinace. Jediným člověkem, který ji kdy od nich dokázal pomoct, je Jacin, ale ten se vytratil neznámo kam a Winter šplouchá na maják tak, že je to nesnesitelné. Jediným světlým bodem se pro ni stává královnina vězeňkyně Scarlet, kterou po mučení přenechá Winter. Ta ji opečovává ve svém malém zvířecím království, kde se z nich nakonec stanou zvláštní přítelkyně. Jacin propašuje na Měsíc Cinder a zbytek party a sám se vrací do služeb královny. Trestem mu je zabít svou milovanou princeznu. To však neudělá a pomůže Winter uprchnout.
Mno, je to ultra mega zamotané, ale skončí to veledobře. Jak jinak.

Fakt ten konec nebudu rozepisovat. Je to dlouhý, zamotám se do toho a tak. Jako 4 má 850 stran, tak si to přeberte sami. Každopádně je to pecka.

Pak nám ještě autorka naservírovala knihu Nejkrásnější, což je novela o mládí královny Levany a o tom, jak se vlastně stala královnou a proč jí tak švihlo v bedně.

A dále vyšel takový povídkový bonbónek, kde je pár řádků o životě hrdinů předtím, než se vůbec sešli, jedna bonusovka na téma Malá mořská víla a jedna svatba. Luxus.



Takže, na spoustu postav jsem v textu zapomněla, ale na ty si musíte přijít sami. Jsou úžasní. Tahle série byla prostě top. Promakaná, svižná, akční, romantická a tak moc jiná a přitom známá. Prostě se mi musela líbit. Už jen z toho důvodu, že miluju galaktickou pohádku Hvězdné války. Nemají s tím nic společného, ale přesto si na ně vzpomenete. Momentálně mám rozečtený i samostatný počin autorky, Bez srdce, ale o tom někdy, až to dočtu. Teď mám zase zásek. Bodejť. Po takové pecce se blbě s něčím pokračuje. Tak jsem se vrhla na korekce a sledování serošů. Mezitím práce, práce, práce. Až mi hrábne z korejců, zase se vrhnu na knížky. Pořád jsem toho letos přečetla málo. A na podzim čas nebude, jelikož mě čeká kurz, doktoři a celkově pěkný vopruz...

Tak zase někdy příště...

Letní čtivo - aneb na dovolenou jak dělené

26. července 2017 v 13:40 | hyunderella |  jen tak...
Jou!
Nějak to povídání o knížkách flákám. Vím. Sloupeček přečtených narůstá, ale článek o těchto knihách nikde. Dneska umáznu dvě položky - první z nich je kniha Danteho holka od CooBoo. Jedná se o klasickou young adult romanci s letní tématikou. Hlavní hrdinka se vlivem náhodných okolností ocitne v zemi snů. V malém ostrovním státečku, který vypadá jako vystřižený z časopisu o luxusní dovolené. Navíc s krásným, úžasným a bohatým chlapcem - snem každé mladé dívky. Romance je jasná jako facka, temná minulost a nepřítel na dohled nutností, přesto mě tahle oddychová letní knížka bavila. Je psána lehce a čte se sama. Absolutní relax, který vás možná neuchvátí, ale rozhodně nezklame.
Druhým kouskem je knížka Nick a Norah-Až do ochraptění taktéž od nakladatelství CooBoo. Divoká romance nasáklá rockem, cigaretovým kouřem a hormony. Příběh se děje velmi rychle, je plný zvratů, humorných i emocemi přesycených scén, přesto velmi čtivý. V textu jsou mnohokrát zmiňována určitá hudební tělesa a jejich skladby, proto pro lepší vžití do děje je fajn tyto skladby si stáhnout. Jsem člověk, který není až tak obeznámen s hudební scénou amíků, proto mě občas narážky na význam určitých písní mátl. Ale užít si knihu jde i bez toho.


Kam dál